Diskuse o manželství s pseudokřesťany

Tak jsem si včera zadiskutoval na stránce události Křesťané na Prague Pride, kterou si provozuje skupinka pseudokřesťanů, co se domnívají, že křesťané by měli projevit svou „lásku k homosexuálům“ účastí na Prague Pride, nebo alespoň podporou této akce. Potvrdil jsem si předchozí zkušenosti: krátká smysluplná diskuse se sodomity i jejich „křesťanskými“ podporovateli je prakticky nemožná, protože si prostě nemůžeme porozumět…

První problém je, že pseudokřesťané se sice ohánějí Biblí, ale ve skutečnosti je její obsah naprosto nezajímá. Slouží jim jen na podporu jejich představ o životě, lásce a křesťanství získaných ve světě a za tímto účelem dokáží dělat s biblickými texty neuvěřitelné prostocviky, v jejichž rámci ztrácí i ten nejjasnější výrok svůj význam (včetně např. naprosto jasného a nezpochybnitelného odmítnutí homosexuálního styku sv. Pavlem).

Reklamy

Promluva o utrpení

Sv. Jan Maria Vianney

Ať chceme, nebo nechceme, musíme trpět. Jeden trpí jako dobrý lotr, jiný jako zlý. Oba však trpí. Rozdíl je v tomto: Jeden umí učinit své utrpení záslužným, přijímá je na usmíření svých hříchů a obrací se k Ježíši ukřižovanému. Pak slyší z jeho úst sladká slova útěchy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Druhý však trpí jenom z přinucení, křičí a kvílí, vyráží ze sebe strašná zlořečení a rouhání a umírá v hrozném zoufalství.

Je dvojí způsob utrpení. Někdo trpí z lásky, jiný trpí bez lásky. Svatí trpěli všichni s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My však trpíme s hněvem a rozčílením a býváme hned v prvním okamžiku malátní, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, pak bychom milovali i kříže. Ano, dokonce bychom po nich toužili a těšili bychom se z nich. Považovali bychom se za šťastné, že můžeme trpět z lásky k tomu, který z lásky k nám tolik vytrpěl. Na co si můžeme naříkat? Ach, ubozí nevěřící, kteří nemají takové štěstí znát Boha a jeho nekonečnou dobrotu jako my. Mají sice tytéž kříže jako my, ale nemají tutéž útěchu.

Promluva o lásce k Bohu

Sv. Jan Maria Vianney

Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.

Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla.

O lásce

Sv. Jan Maria Vianney

„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem.“ (Mt 22,37)

Jestliže chceš dokonale sloužit Bohu, nestačí v něho jen věřit! Je pravda, že víra ve zjevené pravdy posvěcuje naše skutky a způsobuje, že se stávají milými Bohu. Víra je ke spáse potřebná. Ale tato důležitá ctnost, odkrývající nám krásu nebeského bohatství, nás jednou opustí – v budoucím životě nebude přece žádných tajemství. Taktéž naděje je drahocenným darem nebes, protože řídí naše skutky, vede nás, abychom je konali s dobrým úmyslem, abychom došli do věčného života a unikli peklu. Ale i ona ustane. Zato láska nám ukazuje na Boha nekonečně dobrého a radí nám věnovat mu srdce, tato ctnost nás v nebi nikdy neopustí.

Máme tuto milou a krásnou ctnost? Ona způsobuje, že jednáme šlechetně a milujeme Boha nejen ze strachu před peklem či kvůli naději na nebe, ale především proto, že je nekonečně dokonalý. Měli bychom vroucně prahnout po této ctnosti a prosit, aby nás vždy provázela. Je totiž tak pěkná, krásná a potřebná pro pozemské štěstí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda ji vlastníme. A pokud by nám chyběla, tak uvažujme, jakým způsobem bychom ji měli získat.

O lásce k bližnímu

Sv. Jan Maria Vianney

„Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10,37)

Sv. Lukáš vypráví, jak před Kristem stanul jakýsi učený starozákoník a chtěl ho vyzkoušet. Zeptal se: „Mistře, co mám dělat, abych dosáhl života věčného?“ Ježíš odpověděl: „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Zákoník odpověděl: „Budeš milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé své duše a ze všech svých sil a celou myslí svou a bližního svého jako sebe samého.“ Tehdy Kristus řekl: „Dobře jsi odpověděl, to dělej a budeš zachráněn“ (Lk 10,25-28).

Ale potom se ho učitel zákona zeptal: „Kdo je mým bližním, koho mám milovat jako sám sebe?“ A Kristus tedy vypráví podobenství o milosrdném samaritánovi. Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi zbojníky. Oloupili ho, těžce poranili, utekli a zanechali ho polomrtvého. Tou samou cestou procházel starozákonní kněz, spatřil nešťastníka, ale minul ho. Zrovna tak se zachoval i levita, který tudy procházel. Nakonec tou cestou projížděl Samaritán a všiml si smrtelně raněného. Slitoval se, přistoupil k ubožákovi, nalil mu do ran olivový olej, ošetřil ho, vzal ho s sebou, přivezl do hospody a tam se o něj staral. Následujícího dne ráno dal hospodáři dva denáry a řekl: „Starej se o něho a jestliže vydáš víc, vrátím ti to, až se budu vracet zpět.“ Ježíš řekl toto podobenství a pak se zeptal: „Který z těch tří se zachoval jako bližní vůči tomu, kdo upadl mezi lupiče?“ Na to mu učitel Písma odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Tehdy Ježíš řekl: „Jdi i ty a jednej podobně“ (srv. Lk 10,30-38).

Víra

Nechme se na Květnou neděli povzbudit básní ThDr. Jana Anastáze Opaska, arciopata břevnovského kláštera (1913 – 1999), která hovoří o úžasném daru víry, díky nemuž člověk nemusí v žádné situaci zoufat, spočine-li pohledem i srdcem plným lásky a důvěry u svého Spasitele.

Láska manželská (Katolická cesta J. Durycha XXX)

Marně bychom hledali v Durychově bibliografii stať tohoto názvu. Nic takového neexistuje a přesto ve IV. ročníku Akordu je manželské lásce věnováno mnoho místa. Jsou to v podstatě toliko poslední stránky obsáhlé stati „ANEŽKA SCHULZOVÁ“. Stať zabírá v tomto časopise poměrně velkého formátu celých 30 stránek a je to vůbec nejdelší próza, která kdy vůbec byla v „pražském“ či též v „Durychově“ Akordu publikována. Nic podobného se po celých šest let trvání tohoto časopisu neobjevilo a jistě by se bylo nikdy neobjevilo, kdyby Durych nebyl býval „hlavním spolupracovníkem“ časopisu, což znamenalo, že byl jeho šéfredaktorem a mohl si v něm publikovat, co chtěl.

Je až k nevíře, jak se o tomto článku  n e v í. Jedná se zde o cizoložství a já si vskutku nemohu vzpomenout, že bych kdy byl četl o cizoložství něco významnějšího. Totiž ve vážném stylu.

Hovoří se zde velmi otevřeně, konkrétně, a proto bylo nutno uvést i konkrétní osoby, jichž se cizoložství týkalo.