Církev se nemá plést do politiky!

21/02/2012

„Církev se nemá plést do politiky!“ praví liberálové a levice. Těžko se jim divit, že chtějí umlčet svého nepřítele. Říkali to vždycky a z jejich strany to má logiku (i když u liberálů poněkud pochroumanou). Ale dnes, v této smutné době, to říkají i jiní, u nichž se už divit musíme…

„Církev se nemá plést do politiky! Sociální učení církve není politický program, jen zdroj pro inspiraci!“ bouří „katoličtí“ a „křesťanští“ politici. To aby zdůvodnili, proč by na základě jejich života a politiky jejich víru nikdo neuhodl, protože jsou k nerozenání od politiků pohanských… Číst zbytek příspěvku »


Lvi přicházejí

18/02/2012

Levy prichádzajú. Prečo Európa a Amerika smerujú k novej tyranii – tak se jmenuje nová kniha bývalého slovenského ministra vnitra Vladimíra Palka. Dostala se mi do rukou včera a přečetl jsem ji na jeden zátah. Hodnocení? Dle mého soudu by měla být pro křesťany povinnou četbou, protože představuje unikátní shrnutí řady zásadních informací, které by jim měly být známé, protože jsou klíčové pro křesťanské politiky, voliče i klérus.

S Palkem je možno nesouhlasit. Je možno se s ním přít v detailech i v poměrně závažných stanoviscích. Kupříkladu bych nikdy nepodepsal jeho tvrzení, že slušní lidé nepálí korán. Nicméně obrovské množství užitečných informací v jeho díle je nerozporovatelných, protože je to prostě soubor fakt. Fakt nejen poučných, ale rovněž přehledně a poučně uspořádaných. Číst zbytek příspěvku »


Mladí Turci a jejich západní vzory

11/08/2011

Mladí Turci jsou zábavní lidé. Neříkám to jen tak rýpavě, třebaže samo jméno „Mladí Turci“ jako by v sobě mělo něco trochu legračního a není to jen tím, že nám je v dětství dávaly naše chůvy. Ani si nemyslím, že by moje pocity bylo možné odvozovat od zkušenosti mého přítele, který byl, po ohromném diplomatickém rozruchu a všelijakém okolkování, představen jednomu Mladému Turkovi, jen aby zjistil, že je to jistý velmi starý Žid.

Ne, prvek fantastična, který Evropan vidí, a nemůže si pomoci, v takových východních experimentech, má filosofičtější kořeny. Pokud se smějeme, když východní národy napodobují západní instituce, smějeme se západním institucím a ne jen východním národům: křesťanstvo totiž nemá, ani ve svém úpadku, křesťanštější vlastnost a přednost, než je schopnost smát se sobě samému. Když si ušlechtilý divoch nasadí cylindr, smějeme se, ale smějeme se cylindru, ne divochovi. Divoch je v jistém smyslu úspěšný satirik. Dokazuje, jak se pokrývka hlavy naší nejvyšší společnosti nehodí na nahou a heroickou lidskou podobu. Právě tak můžeme mít dojem, že kopírování našich parlamentů je svým způsobem jejich karikaturou. Ovšem karikaturisté jsou Turci. My jsme karikaturou. Naše veselí, spíš na náš vlastní účet, než Orientálců, se vlastně mísí s jistým smutkem. Oni povstali ve starém lidském zoufalství a naději, bojovali se starou lidskou udatností a krutostí. A získali tu přehojnou odměnou, že i je nyní mohou pronásledovat volební agitátoři, mohou být zasypáni růžovými a modrými rosetami a být v autech cizích lidí odváženi k hlasování pro názory někoho jiného. Možná si jejich poslanci také píší za jména písmena M a P (arabsky je tu napsat nedokážu/písmena MP – anglicky Member of Parliament, poslanec – pozn. překl./) a i je možná honí whipové chodbami , kde pak jen divoce a slabě prosí vládu, aby „odložila biče (jako by byli psi) a přistupovala k věci nadstranicky“ (whip – doslova bič—je britský ekvivalent šéfa poslanecké frakce, který má na starosti prosazování kázně poslanců při hlasováních. V britském parlamentu poslanci hlasují tak, že projdou jednou či druhou chodbou u zasedací síně – pozn. překl.) Nikdo také nepřekoná jejich obdiv ke královskému lovčímu (který, jak ke své lítosti zjistí, opustil své místo /Master of Buckhounds politicky obsazovaná dvorská funkce zaniklá počátkem dvacátého století, buckhound je menší plemeno loveckých psů – pozn. překl. /), ale písek v přesýpacích hodinách propadal, poslední vyjednávání selhala, vůle lidu musí zvítězit, Ulster se bude bít a Ulster bude v pořádku, směmovnu lordů bude nutné napravit nebo zrušit, chtějí osm a nebudou čekat (slogan požadující stavbu velkých válečných lodí v reakci na německé zbrojení před první světovou válkou – pozn. překl.) a ve všeobecném radostném sboru sloganů a rozumu Westmister bude dál Westminsterem—a Lambeth Lambethem (Lambeth Palace je londýnské ústředí anglikánské církve – pozn. překl.). Mladí Turci se nesmí pohoršovat nad naším nedostatkem nadšení pro parlamentní oligarchie, ať už se totiž smějeme nebo pláčeme, aspoň se nesmějeme jim, ale pláčeme nad sebou a nad našimi dětmi. Číst zbytek příspěvku »


Kdo jsou „ta knížata, která nám vládnou…“?

27/07/2011

O morálních kvalitách naší vrcholné reprezentace napříč politickým spektrem si snad dnes již nikdo nedělá iluze. A naivně by se domníval, že jinde je to lepší. Příkladem za všechny budiž USA, kde do Bílého domu usedl jeden z největších a nejbojovnějších potratářů… Jak je to možné? Slavný francouzský dramatik Jean Racine v sedmnáctém století na tuto otázku odpověděl další otázkou: „Kdo jsou ta knížata, která nám vládnou? Odkud se vzala?…“

Nota bene… jsou to opravdu knížata? Jde o „odborníky na vládnutí“, elity národa, cílevědomě už od dětství ke svému vůdcovskému úkolu připravované jako ve středověku? Tehdejší křesťanská společnost, Christianitas, rozlišovala „trojí lid“, tzn. tři stavy: ty, kdo se modlí (oratores), ty, kdo bojují (bellatores), a ty, kdo pracují (laboratores). Každý z těchto stavů byl nadto ještě uvnitř rozčleněn a hierarchicky uspořádán. Žádný z nich se také nikdy nestal uzavřenou kastou jako v indické civilizaci. Krom toho ne všichni lidé byli zařaditelní mezi některý z těchto stavů. Vždycky bylo dost tzv. „volných“, nenáležících nikam. Číst zbytek příspěvku »