Na Pochodu pro život 2014

Ukončení pochodu u sv. Václava. Zleva: 1) apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko 2) P. Pavel Maria Mayer OP 3) Mons. Andreas Laun OSFS, pomocný biskup salcburský 4) P. Jáchym Jaroslav Šimek, opat želivského kláštera

Letošní národní Pochod pro život navštívilo něco okolo 3 tisíc lidí. Předcházela mu panelová diskuse na téma „Perspektivy obnovy kultury života v naší zemi“ a hned tři mše svaté: hlavní celebroval u sv. Jiljí kardinál Duka, další římskokatolickou bohoslužbu celebroval u Jezulátka Mons. Andreas Laun OSFS a poslední, řeckokatolickou, celebroval u sv. Klimenta exarcha Hučko. A jak jsem to všechno viděl já?

Jelikož z Budějovic do Prahy je cesta dlouhá a já jsem se chtěl zúčastnit celého programu, nezbylo mi než vstávat už ve 3:30, abych se stihl vypravit a chytil vlak ve 4:57. Cesta proběhla bez problémů a bez potíží se mi podařilo nalézt i místo debaty v dominikánském klášteře. Čekání jsem zkrátil nejdříve tím, že jsem organizátorům pomohl s několika maličkostmi, a posléze diskusemi s ostatními čekajícími, kterým dominovala především dvě témata: zdravá výživa a biskup Bezák. Obávám se ale, že mé stravovací návyky i vysoce negativní názor na odvolaného arcibiskupa zůstaly nepoznamenány.

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.