Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.

Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!

Otec František Kozár

„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“  Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.

Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.