Omluva ženám všem

David Hibsch

Když dnešní žena zaslechne slovo POTRAT, GENOCIDA NENAROZENÝCH či VRAŽDA NENAROZENÝCH DĚTÍ, většinou se naježí. Okamžitě se domnívá, že je na ní útočeno, zvlášť když některý z těchto pojmů užije muž. Je přesvědčena, že muž k tomu nemá co říci, ba přímo říct nesmí. Proč je tomu tak? Současné ženy totiž považují rozhodnutí o bytí a nebytí svých dětí za projev své svrchované individuální svobody. Kde na to přišly a mají to vůbec ze své hlavy?

Vždy v dějinách existovala snaha oddělit sexualitu od zodpovědnosti. Po celé dějiny rovněž existuje snaha učinit z ženy příležitostný sexuální objekt a bohužel ženy jsou tuto roli dokonce ochotné akceptovat. Toho si v minulosti někdo všiml. Všimli si toho opět muži a zanesli to do svého velkého plánu revolučních celospolečenských změn. Samozřejmě vždy existoval i zcela opačný přístup. Existovali totiž i muži, kteří viděli v ženě krásnou bytost obdařenou schopností přivést na svět nového člověka a chtěli o ni pečovat a být jí jistotou. V dobách osvícenství a během 19. století však zesílil tlak určitých mužů na ženy ve smyslu, že by bylo vlastně lépe i oboustranně výhodné kdyby manželství, mateřství a rodinu nebraly příliš vážně. Proč? Zaprvé někteří muži chtěli svévolně užívat sex bez odpovědnosti, ale byla zde rovněž skupina vlivných mužů, kteří sledovali mnohem „vyšší“ cíl. Právě tito muži chtěli a stále chtějí změnit svět. K dosažení těchto změn potřebují redukovat lidstvo, zlikvidovat rodinu jako ustavující jednotku společnosti a získat absolutní ideový vliv na výchovu dětí (školství). Tyto své vize potřebovali prodat jako „dobro“, tedy jako projev osvobození člověka od tzv. dogmat.

Proč neslavit MDŽ

MDŽ v Německu 1928

O 8. březnu někteří lidé slaví Mezinárodní den žen. Je to svátek uznaný OSN, jako významný den jej bere i Česká republika. Pro mne to ale žádný svátek není, vlastně mne jeho připomínání a slavení docela popuzuje…

V prvé řadě si myslím, že máme svátků příliš mnoho. A připadá mi zbytečné a hloupé slavit nějaký den žen. A samozřejmě i den mužů, u nějž vlastně ani z hlavy nevím, kdo ho slaví a na jaký den připadá, nicméně tak nějak tuším, že určitě existuje, neboť politická korektnost, „gender equality“ a lidská blbost si žádají, aby alespoň „pro forma“ existoval…

Prostý život – prostá smrt

O tom, že krásná poezie si vystačí s obyčejnými motivy z prostého života pokorných lidí, nás v dnešním Koutku poesie přesvědčuje Jan Čarek.

Křehká láska

Básně o velmi křehkých, avšak významných a výmluvných dílech Stvořitele napsali Václav Renč a Jakub Deml.

Převrátit naruby

Když autor „If Winter Comes“ vydal druhou knihu o životě rodiny, byla podrobena kritice skoro stejně, jako byla první kniha vychvalována. Netvrdím, že by na ní nebylo co kritizovat, tvrdím jen, že abstraktní logika kritiky mně nepřesvědčila. Kritici by možná přijali pravdivý příběh, kdyby autor nebyl tak neopatrný a nedal mu pravé morální ponaučení. A ono ponaučení se teď zrovna netěší oblibě tisku, protože vypovídá o tom, že žena může profesionálního úspěchu dosáhnout za cenu selhání v rodině a domácnosti. A momentální konvence žurnalistiky velí podporovat to, co je feministické proti tomu, co je ženské.

HOSPODYŇKY

Nedávno jsem četl ve směsi nějakého časopisu, jak prý jsou některé květy ošklivé, když vadnou; zvláště ohyzdný prý jest zahradní zvonek a také růže. A tu jsem se styděl s těmito květinami před lidmi, zvláště před těmi, kteří mají tak vnímavé smysly pro ohyzdnost vadnoucích květin a takový smysl pro čistotnost a správnost, že je vadnoucí květiny pohoršují. Ale kdyby se chtěl člověk stydět pro každou takovou výtku, musil by se stydět po celý život, a to by bylo špatné. Proto jest dobré všímati si žen zcela starých a zvadlých, žen stárnoucích, žen, které se již blíží odkvětu; babiček, stárnoucích matek a tet, stárnoucích panen, ale i mladších žen, které jsou odděleny od všeho ostatního světa vysokou ohradou mateřství a jsou k tomuto vadnutí odsouzeny bez pomoci a léku.