Jak by měla vypadat konzervativní politika

Dopředu musím avizovat, že nehodlám propagovat podobu pravicové, konzervativní strany, kterou nám dvacet let předvádí ODS a její nepovedené dvojče TOP 09. Zvláště se musím distancovat od slovního spojení liberálně-konzervativní, které se asi běžnému diváku televize vybaví při vyslovení pojmu pravicová politika. Že jde o protimluv, nám před pár dny názorně předvedli dva zástupci obou táborů, pánové Hájek a Pajonk. Zatímco prvně jmenovaný pojmenoval věcně a fundamentálně rodinu jako společenství muže a ženy, druhý trval na tom, že do soukromých vztahů nikomu nic není, a že tedy nechť klidně spolu žijí dva homosexuálové. Pravdu, nijak nezasahující do práv jiných, měli v podstatě oba. Nebýt ovšem státních garancí ve věcech zákonných práv a povinností rodiny. Jelikož je v poslední době rodinné právo zevrubně redefinováno, i neškodný a v zásadě správný liberální názor na soužití dvou lidí je tím znehodnocen do té míry, v jakém stádiu je destrukce posvátného svazku manželského.

Konzervativní paternalismus jako slepá ulička

Po roce 1989 se nám, žel Bohu, rozvinula správa věcí veřejných jen a pouze levicovým směrem. Z důvodů, dodnes nevyjasněných, nebyl učiněn rázný soud nad komunistickými zločinci; soudruzi v KSČ i ti bývalí ve stranách ostatních měli nadále možnost ovlivňovat chod společnosti. V ekonomické sféře to bylo ještě markantnější. Vzpomínám na nesmyslná výběrová řízení z roku 1990, ve kterých se hledalo spousta nových ředitelů do podniků. Hlavní podmínkou v nich byla manažerská praxe minimálně pět let.

Jakoby se zde, relativně velmi rychle, vysublimoval demokratický systém, ve kterém se střídají u moci pravice a levice. Mám na mysli strany ODS a ČSSD. Že šlo ve skutečnosti o dvě varianty téhož dokládají nespočetné koalice na komunální úrovni a též, jako vejce vejci si podobny, mnohé finanční skandály. Na celostátní úrovni to dokonce někdy zašlo tak dalece, že levice byla pravicovější než pravice. Vzpomeňme kupříkladu rychlou privatizaci bank, do které se vládám Václava Klause vůbec nechtělo, a jež zmákla, s nezbytnou a mediálně vděčnou vojenskou přepadovkou v IPB, vláda Miloše Zemana.

Putna do kartouzy

Abych řekl pravdu, kauza profesury Martina C. Putny ve mně nevyvolala potřebu veřejně se vyjadřovat. Takové veřejné angažmá by totiž znamenalo buď se postavit na stranu prezidenta Miloše Zemana, nebo na stranu M. C. Putny. Ani jedno jsem udělat nemohl, neboť v obou případech bych musel být nespravedlivý.

Kdybych podpořil Zemana, musel bych abstrahovat od toho, že jeho jednání bylo vedeno osobní antipatií vůči Putnovi a nemělo nic společného se snahou o zvyšování úrovně vysokoškolských pedagogů. Kdybych se postavil na stranu Putny, musel bych zapřít svoji představu o roli vysokoškolského profesora. Prezident republiky nechtěl podepsat Putnovo jmenování zjevně proto, že budoucí profesor se angažoval proti Zemanovi v jeho prezidentské kampani. M. C. Putna je zase zcela zjevně osobností, jejíž lidská stránka vylučuje, aby mu náležely vědecko-pedagogické tituly jako docent či profesor. Na jakou stranu se může člověk s takovým názorem postavit? Na stranu svévolného prezidenta, který se mstí? Nebo na stranu člověka, který aspiruje, aby byl jmenován profesorem, tedy aby získal nejvyšší vědecko-pedagogický titul, a přitom se ve svých 45 letech chová jako frustrovaný puberťák?

Putnova „profesura“

Doc. M. C. Putna

Televize i noviny jsou plné M. C. Putny a vcelku pochopitelné neochoty prezidenta Zemana jmenovat jej profesorem. Je to zvláštní, protože pokud by média byla objektivní, musela by se v prvé řadě důrazně ptát akademické obce, čím si Putna zaslouží titul profesora antropologie.

Pan Putna totiž není antropolog a jeho vědecký přínos antropologii se limitně blíží nule. Putna je kontroverzním literárním kritikem, který si znepřátelil řadu svých kolegů nejen prosazování kontroverzních názorů a těžce ideologizovaných přístupů, ale i značně neférovým chováním (viz aféra kolem vydávání Demlova díla) – což bude asi ten důvod, proč se pro něj musí hledat profesura mimo jeho obor.

Výzva všemu národu: Volby už skončily

Rád bych vyzval všechny čtenáře a vůbec celý národ český, aby laskavě vzali na vědomí, že volby už skončily a jejich výsledek je jasný. Zvolen byl Miloš Zeman a ten se, pokud jej neklepne při oslavách, stane se 8. března prezidentem České republiky a všech jejích občanů. Nemusí nás to těšit, ale musíme se s tím smířit…

Kdo se diskredituje…

Druhé kolo prezidentských voleb se blíží a šílenství postupně dosahuje vrcholu. Vře to i mezi křesťany, kteří někdy cítí potřebu napadat ty své souvěrce, kteří k volbám zaujali jiný postoj, a neodpustí si zdůrazňovat, jak se ti, co to vidí jinak, v jejich očích zdiskreditovali. Pan Semín podporou kandidatury Bobošíkové, další zas podporou kandidatury Schwarzenberga, já propagací nevolby a neplatných hlasů…

Lidi, vzpamatujte se!! V těchto volbách není a nikdy nebylo žádných dobrých kandidátů! Jen pár slušnějších uchazečů o kandidaturu, kteří ale nesehnali dost podpisů, takže se mezi kandidáty nedostali. Za těchto okolností je ošemetné až nesmyslné dělat výčitky lidem, že podporují špatné kandidáty. Nevyčítal jsem panu Semínovi jeho podporu Bobošíkové (byť s ní bytostně nesouhlasím), nevyčítám dnes nikomu ani podporu Schwarzenberga nebo Zemana. Nemyslím, že bych na to měl právo…

Přízrak minulosti a démon přítomnosti

Karel VII. Schwarzenberg

V bojích o funkci prezidenta ČR postoupili expremiér Miloš Zeman (SPO) a vicepremiér Karel Schwarzenberg (TOP 09). Rozdíl mezi nimi činil necelé jedno procento. Voliče čeká volba mezi „přízrakem minulosti“, který zosobňuje ne zrovna čistou dobu před deseti lety, a démonem přítomnosti, který je vicepremiérem současné asociální a nanejvýš zoufalé vlády…

Není to důvod, proč bychom měli plakat, protože tento výsledek je stejně špatný, jako by byl špatný kterýkoliv alternativní. Zoufalství zachvátilo celou volbu už před začátkém kola prvního, protože už i to zcela postrádalo dobré kandidáty. Myslel jsem, že mne za těchto okolností už ani nemůže nic naštvat, ale mýlil jsem se.

K volbám: Suverenita, Zemanovci a ČSSD

Takže volební rozbory pokračují. Dnes se podíváme na strany, které rovněž tak nějak nebyly vytvořeny zrovna pro křesťany, i když jsou jistě o chloupek lepší, než KSČM.  Jejich volbu ovšem i tak žádnému křesťanovi nedoporučuji.