Pět velkých omylů obhájců Pussy Riot

Chrám Krista Spasitele

Západními médii bouří zuřivá protiruská (či protiputinovská) kampaň, jejíž oficiální záminkou je odsouzení tří extremistek ze skupiny Pussy Riot (česky cca Kundí orgie či Vzpoura kund). Tato ruská punk-rocková skupina nanejvýš zoufalé úrovně na sebe upozorňuje skandálními a hluboce amorálními akcemi, mezi nimiž nechybí hromadné souložení v muzeu před mladistvým obecenstvem či znesvěcení moskevského chrámu Krista Spasitele.

Právě ta druhá událost zavdala příčinu k tomu, že tři členky skupiny byly za organizované výtržnosti a šíření náboženské nenávisti odsouzeny ke dvěma letům vězení či pobytu v otevřené nápravné kolonii, nad čímž levice, liberálové a a bezbožníci naprosto neopodstatněně běsní. Rád bych se zde věnoval pěti zásadním omylům, kterých se tito zuřivci ve své „argumentaci“ opakovaně dopouštějí.

Promluva o naději

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.

Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“

Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.

Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí.

Katolická víra jako cesta Lásky

 

Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady.

Kdy lze žasnouti

Je-li někdo tak říkajíc odsouzen k tomu, aby byl básníkem nebo něčím toho druhu, stává se záhy především protivou. Jest obecným a jistě odůvodněným přáním lidí, aby měl každý se svým okolím účast v radostech, smutcích, nadějích i straších, zálibách i odporu k věcem, které se týkají společnosti, třídy nebo jakéhokoliv svazku, k němuž náleží, a ti, kteří při tom ukazují neochotu, těžkopádnost nebo lhostejnost, jsou obecně považováni za protivy. Ale co si má takový protiva počíti! Ten, kdo desetkrát něco zažil a desetkrát se tomu podivil, nerad se tomu diví pojedenácté, a takoví protivové mají obyčejně tolik zkušeností, že už pak jsou netečni jako dřevo. Odkud mají ty zkušenosti? Bůh suď! Zkušenosti se nedají vymysliti, ty musí pocházeti z něčeho skutečného, třebas i z něčeho takového, čeho si jiní lidé nevšimnou.

Odkřesťanštění

Samotné toto slovo je křesťanovi nepřijatelné. Dva tisíce let si lidé zvykali na pojem „pokřesťanštění“, tj. postupné přijímání víry v Krista po světě. Byly samozřejmě činěny pokusy zavrhování Krista a bylo jich za tu dobu dvou tisíciletí dost a dost. Kristovu víru lidé neustále přijímali, ale i odvrhovali, zpochybňovali, znevažovali. Tak jako Krista možno přijmout celým srdcem, tak ho možno přijmout i jen z části, tak aby nás to příliš neobtěžovalo.