Písmo svaté (6): Písmo svaté v životě křesťana

30/07/2013

Porozumět správně některým místům Písma je obtížné, pro někoho až nemožné. Sám Petr píše o listech apoštola Pavla: „Některé věci jsou v nich těžko srozumitelné; ty lidé nevzdělaní a neutvrzení ve víře překrucují, tak jako i ostatní Písma, k své vlastní záhubě“ (2 Petr 3,16). Rovněž Starý zákon obsahuje pasáže, které se zdají vymykat křesťanskému smýšlení, jako je např. příkaz usmrtit i kojence Amáleka (1 Sam 15,3), nebo podobně v Žalm 136,9 o rozrážení dítek o skálu a celá řada krutých příběhů. Mnoho míst je z jiných důvodů dosti obtížných jako třeba Gen 6,4 nebo celý příběh o tom, jak Rebeka lstivě dosáhla požehnání Izáka (Gen 27). Samo Písmo o tom svědčí v Sir 1,6: „Kořen moudrosti komu byl odhalen, a její úradky bystré kdo poznal?“

Klement XI. V roce 1713 cenzuroval omyly theologa Paschasie Quesnella týkající se čtení Písma. „Je užitečné a nezbytné v každém čase, v každém místě a každému druhu lidí zkoumat a poznávat ducha, zbožnost a tajemství svatého Písma“[i] (věta 79). „Čtení Písma svatého je pro všechny“[ii] (věta 80). Rovněž bulla Pia VI. Auctorem fidei odsuzující omyly synody pistojské (ve větě 67) odmítá mínění, že od povinnosti čtení svatých Písem může osvobodit jen úplná neschopnost[iii].

To, že číst Písmo není nezbytné, vyplývá i z toho, že po zmrtvýchvstání Ježíše Písmo Nového zákona ještě nebylo a jistou dobu pak trvalo, než byl v církvi pevně ustanoven kánon Písma. Rovněž před vynálezem knihtisku dostupnost Písma nebyla velká a do poměrně nedávné doby mnoho lidí neumělo číst. Sv. Irenej v Proti kacířstvím (III, 4, 2) chválí mnohé „z cizích národů věřících v Krista bez papíru a černidla, majíce zápis své spásy od Ducha svatého v srdcích svých a dávné podání pilně zachovávajíce“, kteří pro onu apoštolskou tradici, ač Písma čísti neumějí, si k mysli nepřipustí nic z obludného žvástu heretiků. Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Doplňky (O tridentské mši svaté XVI)

23/01/2012

Ukončili jsme popis toho, jak se chovat během mše svaté podle tridentského ritu. V tom popisu dostal čtenář postupně – tak jak jsou v průběhu ritu v čase interpretovány – mnoho informací a v některých nyní můžeme udělat jistý formální pořádek. Také můžeme doplnit popis o detaily, na které se někteří čtenáři během vydávání ptali, a které jsme jim tedy dlužni.

Předně, celebrant vícekrát během mše svaté kleká. Doplňme, že když stojí přímo u oltáře, pokleká vždy na jedno (pravé) koleno, a to na krátkou dobu. Když je pod stupni oltáře, může se stát, že má povinnost nebo aspoň příležitost pokleknout na obě kolena. Povinnost je to tehdy, když přichází celebrovat před vystavenou Nejsvětější Svátost oltářní (nebo když od oltáře s vystavenou Nejsvětější Svátostí odchází). Příležitost je to při slovech Et incarnatus est… v Krédu, pokud na ta slova celebrant sestupuje dolů (tedy: jestliže při nich pokleká a nevzdaluje se od oltáře, pokleká na jedno koleno, jestliže je jinde – např. u stupňů oltáře nebo u sedes – může pokleknout na obě kolena). Doplňme ještě, že s výjimkou stupňových modliteb, přijímání věřících a případného použití sedes se celebrant pohybuje co nejblíže oltáři a necestuje po presbytáři, jak se to stalo zvykem při pokoncilním ritu; celebrant také nepřerušuje liturgii mlčenlivým sezením na sedes ani po promluvě, ani po přijímání. Číst zbytek příspěvku »