Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.

Víra (1): Víra ve Starém zákoně

Eleazar odmítá vepřové
(2 Mak, 6,18-31)

Protože sněm tridentský (Decretum de iustificatione, cpt. 8) nás učí, že „víra je počátek lidské spásy, základ a kořen všeho ospravedlnění; bez víry je nemožné líbit se Bohu a dojít ke společenství jeho dětí“[i], je třeba se zabývat tím, co je víra, co o ní víme z Božího zjevení i úsudku učenců, její nezbytností, jejím vztahem k rozumovému poznání, nesprávnými názory o ní a životem z ní. Víra je „základem duchovního života“ (STh III q. 73 a. 3 ad 3), je předpokladem k tomu, abychom Boha milovali a jednali podle jeho vůle. Omyl ve víře mnohdy znamená omyl ve způsobu života.

Od doby tzv. reformace a zejména s nástupem modernismu až po dnešní dobu dochází nejen k nesprávnostem a bludům ohledně toho, co třeba věřit, ale i k omylům v tom, co je vlastně víra. Víra bývá někdy zaměňována s důvěrou v Boha a jednostranně se zdůrazňuje samotný akt víry na úkor obsahu víry, tedy zjevených pravd, které je třeba věřit. Následující výklad o víře bude se velkou mírou opírat o výroky Písma svatého, učitelského úřadu církve a sv. Tomáše Aq.[ii]

Křesťané a podívané ve starověku

Palce dolů

Pro nás, kteří žijeme v současné tzv. západní civilizaci, je mnohdy užitečné se zajímat o dějiny církve a život křesťanů v prvních stoletích. Naše dnešní situace je podobná, i když ne stejná: život uprostřed pohanského světa. Jedním z jeho aspektů bylo množství her a podívaných, které církev v patristickém období jednomyslně zatracovala. Je však si třeba uvědomit, že pozdější oživení divadla v křesťanské civilizaci nevzešlo ze starověkých pohanských zdrojů. Postoje a praxi prvotní církve můžeme dnes v mnohém přebírat, i když ne bez rozlišování. Situaci věřících uprostřed pohanského světa reflektují již starozákonní knihy Makabejských a dále pak dále uvedení apologeti z 2. století, zejména pak Tertullianus a další patrističtí spisovatelé, jejichž některé myšlenky dále předkládám.

Již v 1 Mak 1,14 čteme o Židech, že „podle zvyklostí národů si tedy v Jeruzalémě postavili gymnasion,“ tedy jakousi tělocvičnu, což svatopisec odsuzuje, neboť to napomáhalo k přijetí pohanských mravů. Podobně 2 Mak 4,9-20 líčí, jak za zvrhlého velekněze Jasona se rozmohl helenismus, byl postaven gymnasion a hřiště pro jinochy a Jason se opovážil nejlepší z jinochů do nevěstinců postavit. Kněží zanedbávali oběti a pospíchali, aby se mohli zúčastnit her a házení diskem. Další kapitoly (5 až 7) líčí prostopášnosti v jeruzalémském chrámu a jeho nádvoří, nucení židů zúčastňovat se pohanských náboženských slavností s tím, že „kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti.“ Čteme tu o mučednictví stařičkého Eleazara a matky a jejích sedmi synů. Takto tedy pohanské helenistické mravy ohrožovaly Židy, kteří pak povstali pod vedením Judy Makabejského.

Poslední soud

Básně o vztahu člověka k Bohu a o setkání se Stvořitelem tváří v Tvář napsali T. S. Eliot (část rozsáhlého díla Pustá země) a Josef Hora.