Tajné odškodnění

Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.

Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.

Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný.  

Co pan kanovník neřekl….

Radomír Malý

Docent církevních dějin a kanovník kapituly Všech svatých na pražském Hradě dr. Tomáš Petráček napsal na internetový portál ChristNet.cz článek pod titulem „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance“ (1. díl, 2. díl). Článek si vyžaduje z naší strany zaujetí stanoviska.

Nejprve ale u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vat. koncilu (dále jen DVK) bude dobré si připomnenout, že současné postoje katolíků se dělí do tří skupin:

V první jsou ti, kteří argumentují „hermeneutikou kontinuity“, jak o ní hovoří současný papež Benedikt XVI. Podle nich se vlastně nic mimořádného nestalo, DVK pokračoval zcela v linii předchozích koncilů a nauka Církve zůstává pořád tatáž.

Ano, kontinuita platí samozřejmě v oblasti definovaných článků víry. Koncil tady nic nového neřekl, neboť sám se prohlásil za pastorační a nikoli věroučný – a tam, kde jeho dokumenty hovoří o věroučných tématech, setrvává v rovině dosavadních definicí. Ve věrouce a mravouce skutečně kontinuita DVK s předchozími vyjádřeními magisteria existuje. To ale neplatí v rovině orientace, vztahu Církve ke svému okolí, což mimochodem s věroukou a mravoukou přinejmenším souvisí. A tady nikdo neoddiskutuje, že došlo ke změně, ano, dokonce ke zlomu, což ani papež nepopírá. Stalo se tak zejména v oblasti vztahu ke křesťanům jiných vyznání, k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, a k náboženské svobodě.

Závažnou otázkou je, bylo-li to dobře nebo špatně. A jsme u dalších dvou skupin. Jedna, k níž patří i doc. Petráček, tvrdí to první, druhá zase opak.