Boj o právo na domácí vzdělávání aneb Proč děti nepatří státu

Romeike vs. Německo

Romeikovi

Uwe a Hannelore Romeike jsou manželé pocházející ze spolkové země Bádensko-Württembersko. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní a hluboce věřící evangelikální křesťané. V době, kdy se začal jejich boj proti státnímu monopolu na vzdělávání, byli rodiči čtyř dětí (dnes jich mají šest) ve věku 3-11 let.

Své tři školou povinné děti odhlásili ze základní školy v Bietingheim-Bissingenu v roce 2006 a Hannelore coby žena v domácnosti začala své děti sama vyučovat.

Romeikovým se nelíbilo, jakým způsobem stát jejich děti vzdělává. Zkrátka, že německé školy již nevyznávají křesťanské hodnoty, na nichž oni zakládají výchovu svých dětí; nejstarší syn Daniel se učil z učebnice, jež obsahovala explicitní až vulgární popisy sexu, jiné učebnice vedly dle názoru Romeikových děti k neúctě vůči autoritám v rodině, nebo obsahovaly okultní praktiky.

Nelíbila se jim ale ani úroveň výuky, její způsob a vedení. Uwe Romeike, povoláním učitel hudby, uvedl: „Situace ve veřejném školství se od doby, kdy jsem sám navštěvoval základní školu, velmi změnila. Stát věří, že děti musí být socializovány, vyrůstat a jednat stejným způsobem, jinak by nezapadly do společnosti.”

Naši noví Hitlerové

Člověk může dnes už jen zírat, co všechno si vrcholní představitelé Západu nedovolí, jak samozřejmě a nenuceně se stávají trapnými Hitlerovými epigony a s naprostým klidem podporují a páchají válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Tytéž zločiny, za které byli souzeni a odsouzeni nacisté Norimberským tribunálem a za které jsou ještě dnes souzeni např. představitelé Srbů a Chorvatů z časů válek v bývalé Jugoslávii.

Obama, Kerry, Hollande, Cameron a další nejenže zcela nepokrytě páchají zločin přípravy útočné války, ale i metody, které k tomu používají, jsou vpravdě hitlerovské (či stalinovské, chcete-li). Nikdo příčetný přece nemůže věřit, že chemické zbraně nasazené v Sýrii použili Asadovi vojáci. Proč by to dělali, když válku zatím jasně vyhrávají a tento incident jim může jedině uškodit?

75 let od vystoupení Pia XI. proti komunismu a nacismu

Pius XI. ve své pracovně

V těchto dnech si připomínáme 75 let od okamžiku, kdy papež Pius XI. ostře vystoupil proti zločineckým ideologiím, které v průběhu 20. století strašlivým způsobem zasáhly do dějin lidstva a stály za smrtí desítek milionů lidí. Proti nacismu, jehož ideologii odsoudil v německy psané encyklice Mit brennender Sorge z 15. března 1937, a proti komunismu, který odmítl encyklikou Divini redemptoris z 19. března téhož roku.

Církev a vlažný postoj ke komunismu??

Arcibiskup Matocha (1888-1961)

ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev „je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.“ A pokračuje: „Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.“ Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.

Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té „řady případů“, v nichž církev s komunismem „vřele koketovala“. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme „ilegální teologické směry“ (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. „pokorokoví kněží“ u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku.

Křesťané a nacismus dneška

V sobotu jsem přednášel ve vyšebrodském klášteře na téma „hnutí pro-life a jeho témata“. Byla to moje první přednáška vůbec, takže spousta přeřeknutí  a vyplňovacích slov, nějaké věcné chyby, i když nijak zásadní, a několik opomenutí. Asi největší z nich je, že jsem sice mluvil o tom, co to hnutí pro-life je, jakými se zabývá tématy a co za hlavní činnosti provádí, ale dostatečně jsem se nezabýval tím, proč by nás to mělo zajímat. Pokud možno všechny.