Promluva o častém přijímání

Sv. Jan Maria Vianney

Všechny stvořené bytosti, moji bratři, potřebují potravu, aby mohly žít. Právě proto nechal Bůh vyrůst stromy a rostliny. Všichni tvorové se sytí z tohoto stolu, který je dobře zásoben. Každý si bere pro sebe odpovídající potravu. Ale i duše se musí sytit. Kde je však její potrava? Milí bratři, když Bůh chtěl dát potravu naší duši, aby měla sílu vytrvat na své pouti, prohlédl vše stvořené a nenalezl nic, co by pro ni bylo dost vhodné.

Tehdy se obrátil sám k sobě a rozhodl se dát sám sebe. Ach, má duše! Jak jsi veliká? Vždyť jen Bůh tě může nasytit. Pokrmem duše je Tělo a Krev Boha. Ach, krásný pokrme! Duše se může živit jedině Bohem, jen Bůh jí stačí. Jen Bůh ji může naplnit. Jen Bůh může utišit její hlad. Zkrátka ona musí svého Boha mít! Jak šťastné jsou čisté duše, které zakoušejí vznešený úděl sjednocovat se skrze svaté přijímání s naším Pánem. V nebi se budou třpytit jako krásné diamanty, protože Bůh bude viditelný v nich. V každém domě je místo, kde se ukládají zásoby potravin pro rodinu, to je spižírna. Kostel je domem duší. Tento dům patří nám, křesťanům. To znamená, že i v tomto domě je spižírna. Vidíte támhle svatostánek? Kdybych se otázal duší křesťanů, co to je, mohla by jejich odpovědět znít: „To je naše spižírna.“

Doplňky (O tridentské mši svaté XVI)

Ukončili jsme popis toho, jak se chovat během mše svaté podle tridentského ritu. V tom popisu dostal čtenář postupně – tak jak jsou v průběhu ritu v čase interpretovány – mnoho informací a v některých nyní můžeme udělat jistý formální pořádek. Také můžeme doplnit popis o detaily, na které se někteří čtenáři během vydávání ptali, a které jsme jim tedy dlužni.

Předně, celebrant vícekrát během mše svaté kleká. Doplňme, že když stojí přímo u oltáře, pokleká vždy na jedno (pravé) koleno, a to na krátkou dobu. Když je pod stupni oltáře, může se stát, že má povinnost nebo aspoň příležitost pokleknout na obě kolena. Povinnost je to tehdy, když přichází celebrovat před vystavenou Nejsvětější Svátost oltářní (nebo když od oltáře s vystavenou Nejsvětější Svátostí odchází). Příležitost je to při slovech Et incarnatus est… v Krédu, pokud na ta slova celebrant sestupuje dolů (tedy: jestliže při nich pokleká a nevzdaluje se od oltáře, pokleká na jedno koleno, jestliže je jinde – např. u stupňů oltáře nebo u sedes – může pokleknout na obě kolena). Doplňme ještě, že s výjimkou stupňových modliteb, přijímání věřících a případného použití sedes se celebrant pohybuje co nejblíže oltáři a necestuje po presbytáři, jak se to stalo zvykem při pokoncilním ritu; celebrant také nepřerušuje liturgii mlčenlivým sezením na sedes ani po promluvě, ani po přijímání.

Katolická cesta Jaroslava Durycha II – Počátky

Nikterak není zapotřebí vyhledávat počátky katolické cesty Jaroslava Durycha. Ta začala, tak jako u mnoha jiných, svatým křtem. Byl pokřtěn deset dnů po svém narození, uprostřed adventu roku 1886, dne 12. prosince. Ďábla se tehdy za něho odřekli kmotři: babička Josefa Žabková a knihtiskař Ladislav Pospíšil. Jsou svědky právě tak cennými a hodnověrnými, jako Jaroslav Voráč, jediný Durychův přítel z mládí, který byl povolán k tomu, aby uslyšel Durychovo závažné vyznání se z příslušnosti ke Kristově Církvi. Stalo se tak necelé čtvrtstoletí po Durychově křtu, „někdy před rokem 1912 – když autor ještě nebyl autorem“.

„…svěřil se svému nejlepšími příteli Jaroslavu Voráčovi, že mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi, k níž měl dosud vztah jen mladicky neustálený a nepřesný.“ (Váhy života a umění, Melantrich, 1933, str. 82.)