Duše lidská je nesmrtelná!

PhDr. Radomír Malý

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.

Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.

Boj o narovnání míří do finále…

Boj o narovnání mezi státem a „církvemi“ se blíží do finále. Projde vládní návrh? Neprojde? Odpor významné většiny národa, která chce, aby se stát nakradené ponechal, je pro mnoho poslanců jistě natolik silným „argumentem“, že jeho schválení je mnohem méně jisté, než by mělo být. A na poslední chvíli se do bojů zapojil ještě prezident Klaus, který chce záruku ve věci, která je v zákoně jasně a správně ošetřena, což mi připadá minimálně podivné…

Přiznám se, že nevím, projde-li narovnání, či ne. Dávám mu tak 25-30% šanci. Ne víc.

A vlastně ani nevím, jaký bude mít jeho případná realizace vliv na život české katolické církve. Docela se ho v jistém smyslu i obávám. Nebojím se přitom ani tak rojení a konverzí hochštaplerů či ztráty části majetku, jako spíše faktu, že vzhledem k současnému extrémně kritickému stavu české církve je téměř jisté, že většina prostředků bude využita způsobem nevhodným a víru poškozujícím – k opravám kostelům spojeným s jejich „modernizací“ a k podpoře dalšího postupu „modernizace katolické víry“.

Kam vyústí nová německá (re)deformace?

Farářská iniciativa v Rakousku, předtím prohlášení německých teologů. Všechno s jedním refrénem: podávat sv. přijímání i civilně sezdaným po rozvodu prvního, v kostele uzavřeného manželství, zrušit („zdobrovolnit“) kněžský celibát, umožnit i pokřtěným laikům včetně žen „předsedat“ liturgii, poskytnout homosexuálům a lesbám v Církvi stejná práva jako heterosexuálům a být „lidštější“ v sexuální morálce, zvláště pak ohledně užívání antikoncepce.

Rakouské hnutí Wir sind Kirche („My jsme Církev“) spolu s Farářskou iniciativou vydaly prohlášení, v němž otevřeně popírají svátostné kněžství, a tvrdí, že prý „předsedat liturgii“ a říkat konsekrační slova může každý pokřtěný, kněžský úřad byl prý „zrušen“ tím, že Ježíš sám se stal jediným veleknězem Nového zákona. To si může každý dohledat na internetu, když si zadá heslo „Farářská iniciativa“.

Inkvizice opět na tapetě 3

Kardinál Ottaviani

Pořad „Inkvizice opět na tapetě“ skončil v sobotu 9.3. svou závěrečnou částí. Autoři přeskočili celých 200 let a zabývali se dějinami Sv. oficia, od 60. let přejmenovaného na Kongregace pro nauku víry, v období od II. světové války až po dnešek.

Jde o období konfliktu mezi katolickou pravověrností a pokoncilním heretickým neomodernismem. Tvůrci pořadu neutajili – a ani to patrně neměli v úmyslu – na čí straně stojí. Hlavní slovo tady měl sám král pokoncilních neomodernistů a odpadlík Hans Küng, jenž se stále drze pokládá za „katolického“ teologa.