Duše lidská je nesmrtelná!

PhDr. Radomír Malý

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.

Krize církve: Momentka ze Slovenska

Mezi oblíbený žánr katolických a evnagelikálních tiskovin patří tzv. svědectví. Duše a hvězdy v této oblasti poněkud zaostávají a tak jsem se rozhodl to trochu napravit. Takže zde je jedno malé svědectví z pera slovenského katolíka, který neprozřetelně zabloudil do divokých vod Novus Ordó. Jak vidno, krize je i na „konzervativním Slovensku“.

Ignác Pospíšil, vydavatel

V nedeľu 5. 5. 2013 som sa výnimočne nachádzal vo svojom rodnom meste. Preto som pred obedom vyrazil do miestneho kostola Narodenia Panny Márie. Za obvyklých okolností sa snažím navštevovať tradičnú Sv. Omšu, čo u nás v meste nie je možné, tak som šiel na NOM. Bol to môj (už) druhý NOM v tomto roku, a odniesol som si z neho mnoho zážitkov.  :-)

Problém tzv. hoblponku

Jedním z produktů pokoncilní degenerace katolické liturgie je tzv. „obětní stůl“, který slouží v mnoha kostelích jako oltář, u nějž kněz proměňuje a koná další obřady „tváří k lidu“. Často jde o obyčejný dřevěný stůl, který řada tradičních katolíků posměšně nazývá „hoblponkem“.

Z hlediska vkusu a logiky katolické liturgie je pohrdlivý název pro takovýto přebytečný a nedůstojný kus nábytku na místě. Koneckonců i z hlediska tzv. „pokoncilní liturgie“ jde pouze o krátkodobě tolerovatelné provizorium, protože oltář má být kamenný a pevně spojený s podlahou, což pro hoblponk zjevně neplatí. Narážíme zde však na malý problém…

Universae Ecclesiae slovensky + kardinál Koch

Na webu je k dispozici slovenský překlad instrukce Universae Ecclesiae, kterou vydala papežská komise Ecclesia Dei za účelem objasnění výkladu a uplatňování motu proprio Sumorum pontificum. Překlad vypracoval jeden z nejuznávanějších slovenských znalců kanonického práva, Mons. Ján Duda. Instrukce především jasně vyvrací některé námitky, které byly házeny do cesty poutníkům či skupinám žádajícím tridentinu utvořeným z věřících vícera farností.

Zároveň doporučuji krátký článek na Radiu Vatikán, v němž je shrnuto vyjádření kardinála Kocha o Sumorum pontificum, tradiční liturgii a vážných vadách liturgické reformy, která proběhla po 2. vatikánském koncilu. Sice mám pochybnosti o jeho vizi, že obě formy nebudou koexistovat dlouho, a řekl bych, že kardinál Koch zapomíná na problém dnes relativně běžné svévole, která (i v České republice) místy likviduje kostely a připravuje NOM o zbytky důstojnosti a úcty k Bohu, které ani Bugniniho reformátoři mše nedokázali vymýtit. Nicméně oceňuji, že kardinál Koch jasně vidí alespoň některé vážné strukturální problémy, kterými NOM trpí, a nebojí se o nich veřejně mluvit.

Latina v současné liturgické praxi

Již delší čas dostávám různé podněty k zamyšlení nad tématem praktického užití latinského jazyka v liturgii. Nebudu se nad problematikou latiny v liturgii zamýšlet komplexně a teologicky, spíše se chci jen podělit o několik osobních zážitků a postřehů z nedávné doby. Úplně posledním impulsem k tomuto tématu bylo vyjádření arcibiskupa Duky v rozhovoru v KT č. 25.