Bojové řády

Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.

Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].

Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky.

Dnes si připomínáme sv. Pia V.

Sv. Pius V.

Dnes si tradiční katolíci připomínají památku sv. Pia V., papeže v letech 1566-1572. Je to jeden z papežů obzvláště ctěných v tradičně katolických kruzích – jako ten, kdo kodifikoval tridentskou mši (proto se jí občas říká mše sv. Pia V. – nicméně zde je třeba podotknout, že kodifikovat není totéž, co vytvořit, tridentská mše je mnohem starší).

Pius V. má ale zásluh mnohem více. Jako jeden z největších papežů nejen své doby by měl být připomínán právě dnes, kdy ctnosti jím reprezentované „nejsou v módě“ a upadají. Jako vytrvalý a nezlomný hlasatel a obhájce Pravdy a muž svatého života může být velkou inspirací a posilou v době, kdy relativismus, indiferentismus, „light katolicismus“ a „dialog jen pro dialog“ rozsévají napříč celou pozemskou církví úpadek a deziluzi.

Inkvizice opět na tapetě!

Pavel III. (1468-1549)

Kde? Samozřejmě v České televizi. V sobotu 25. února odvysílal její 2. program první díl (mají být tři) pořadu o inkvizici. Tentokrát se nejedná o inkvizici obecně, ale přímo o římskou inkvizici, zřízenou r. 1542 papežem Pavlem III. Protože inkviziční tribunály v Evropě byly do té doby značně roztříštěné, rozhodl se tento papež tváří v tvář hrozbě protestantské reformace vytvořit pro celý katolický svět jediný závazný orgán toho druhu, podřízený přímo jemu. Papežům se však v 16. a 17. století toto nepodařilo plně realizovat, některé lokální církve a také panovníci nerespektovali pravomoc římské inkvizice.

Historická realita je taková, že za tuto římskou inkvizici, za její působnost v 16. a 17. století, se nejenom jako katolíci nemáme proč omlouvat, ale naopak můžeme být na ni právem hrdí. Částečně to vyplynulo i z tohoto seriálu, zaměřeného samozřejmě nepřátelsky vůči ní. Jestliže v pořadu zaznělo, že na území Církevního státu a Itálie, kde pravomoc římské inkvizice skutečně platila, bylo od r. 1542 až do r. 1600 od ní odsouzeno k smrti, přesněji vydáno světskému rameni k potrestání, celkem 50 osob, potom s tím srovnejte počty u nás popravených nebo povražděných nevinných obětí komunismu za podstatně kratší dobu – jednalo se o 238 ortelů smrti a tisíce umučených nebo jinak násilně usmrcených. A to je pouhý „čajíček“ proti Sovětskému svazu, nacistickému Německu nebo proti jakobínskému řádění za Velké francouzské revoluce.