Je to ještě tatáž víra?

Interiér kostela sv. Vojtěcha

V listopadu loňského roku jsem zde zveřejnil článek Kostel je „jen“ kostel, v němž jsem se snažil vyargumentovat a vysvětlit, proč je nevhodné pořádat v kostelech koncerty. Článek vyvolal opravdu rozsáhlou diskusi, v níž se mi dostalo něco podpory a spousty odporu. Některé protiargumenty nestály za nic, některé stály za zamyšlení. Ale nejzajímavější reakce přišla až v lednu.

Autor podepsaný jako Vojtěch Smetana mi svým rozsáhlým nesouhlasným příspěvkem paradoxně poskytl velikou a pádnou oporu pro mé v článku prezentované stanovisko. Na první pohled je totiž zřejmé, že pan Smetana vychází ze zcela odlišných premis a vlastně celý jeho přístup ke kostelu a úctě k Bohu je zcela jiný. Člověk se tak pomalu musí ptát, zda je jeho myšlení ještě vůbec konzistentně katolické. Zda jeho a moje víra ještě vůbec jedno jsou…

Jaro

Dnešní báseň napsala Anna Moravčíková.

Ticho

Ve čtvrté adventní neděli se společně s básněmi Ney Marie Brkičové a Václava Renče zamyslíme nad tím, zda jsme během adventní doby svá srdce dokázali udržet u Boha a Jeho záležitostí, nebo spíše u lpění na tomto světe a ve vězení jeho osidel.

Stella matutina

V básních dnešního poetického koutku, jenž připadá na třetí neděli adventní, zaujímá stěžejní roli Panna Maria, která přijala andělovo poselství a uzavřela mocí Ducha svatého ve své lůno našeho Spasitele Ježíše Krista. Vzývejme ji ve všech úzkostech a potřebách, aby nás ke svému Dítěti bezpečně dovedla. Texty jsou dílem Berty Mühlsteinové a Bohuslava Reynka.

První sníh

V první adventní neděli Vám opět přinášíme básně manželů Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové, ve kterých znovu pozorujeme tematickou spřízněnost  jejich tvorby a výjimečný cit pro zachycení kouzla krajiny a ročních období. Je zajímavé sledovat kontrast v atmosféře obou básní, zvláště při vědomí, že to byla Suzanne, kdo si na ostré zimy v Čechách  špatně zvykal a snášel je s melancholií a zármutkem. Naopak Bohuslav Reynek byl na drsné přírodní podmínky zimní Vysočiny zvyklý a nepředstavovaly pro něj žádnou mimořádnou změnu.

Miserere

Radost přichází neočekávaně, nepředvídatelně, a je vždy darem. Někteří lidé se pachtí a usilují vlastní mocí nabýt duševního pokoje a veselí, ale neuvědomují si, že to tak třeba být nemá. Bůh dobře ví, proč nás zanechává jednou v příjemné náladě, podruhé v těžkostech a tísni. Ten, kterému je přednější splnění Božské vůle než jeho vlastní, dostane mnohem větší odměnu už zde na zemi. Básně napsal Vít Obrtel.

Procházky

Někdy nás Boží láska uchvátí natolik, že se ocitneme zcela  bezmocni a  bezvládni v úžasu nad takovou velikostí, silou a mocí. Jelikož pýcha a chlouba světa jsou v opozici k moci a slávě Boží,  tato setkání bývají nenápadná a očím okolí ukryta. Jako se Spasitel neváhal narodit v chlévě, tak se ani nám neváhá, spolu se svou Matkou, sdílet v situacích prostých a neokázalých. Básně napsal Jiří Orten.

Světlo Panny

V měsíci máji se zvláštním způsobem obracíme k Panně Marii. Příroda, ozdobená  nejkrásněji za celý rok, připomíná něco z krásy naší Matky a ukazuje nám předchuť Nebeského  království. Také se můžeme těšit radosti a úlevě rozveseleného stvoření po dobách vyprahlosti a tísně. Básně napsal Klement Bochořák (18. 1. 1910 Kunštát – 10. 8. 1981 Brno).

Kraj lásky

Lidé si ve chvílích bezradnosti a životní prázdnoty vypomáhají mnoha slovy a širokými výklady o sobě a světu. Někdy totiž obsáhlé řeči a zdánlivě hluboké myšlenky slouží jen k uspokojení ctižádosti a touhy působit dobře na druhé lidi, případně k přehlušení vědomí vlastní marnosti. Dokonce i tehdy, jsou-li námětem hovoru duchovní věci. Jan Zahradníček si v básních ze sbírek Návrat a Rouška Veroničina dobře uvědomuje, že hovoru není třeba tolik jako naslouchání. Autorkou fotografie je Marika Pečená.