Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!

Otec František Kozár

„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“  Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.

Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.

O pokoře

Sv. Jan Maria Vianney

„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)

Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).

Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18).

Prostý život – prostá smrt

O tom, že krásná poezie si vystačí s obyčejnými motivy z prostého života pokorných lidí, nás v dnešním Koutku poesie přesvědčuje Jan Čarek.

Cesta

Dnešní básně o lidském prozření, nahlédnutí skutečnosti a úžasu z krásy pocházejí ze sbírek Jenom vzlyk temnot Františka Lazeckého a Elegie z Duina Rainera Marii Rilka.

Děti Marie

Krása modlitby k Panně Marii (a každého vroucího vztahu mezi Bohem a člověkem) spočívá mimojiné v tom, že je dostupná každému, bez ohledu na jeho věk, postavení, vzdělání a úspěch ve světě. Nejprostší katolická matka nebo babička může „prolomit“ nebesa mnohem účinněji a spolehlivěji, než vlažný kněz nebo příliš ctižádostivý učenec, který mariánskou úctou opovrhuje. Básně o důvěře k Nebeské matce napsali Francois Villon a Nea Marie Brkičová.

Léon Bloy: Hledání Absolutna

V návaznosti na některé básnické texty svatého Jana od Kříže, pojednávající o temnotě a náročnosti autentické duchovní cesty, zveřejňujeme vynikající esej Léona Bloye. Pro tohoto autora bylo téma utrpení při hledání Boha velkým tématem,  které se opakuje také v jeho románech a dalších dílech. Bývá způsobeno především osamělostí, neboť  upřímná a vytrvalá cesta za pravdou obvykle nesnese mnoho věrných společníků.

Matka

Matka je  velmi důležitá osoba v životě každého z nás. Pán Bůh byl tak dobrotivý a plný pochopení pro naši slabost a bázlivost v  tomto světě, že nám zanechal tu svoji, která bude vždycky přítomna a naslouchající, s otevřenou  náručí pro všechny, kteří se utíkají pod Její ochranu. Jako jsou malé děti důvěřivé a zcela závislé na svých pozemských matkách, buďme i my plni důvěry v Matku nebeskou. Básně napsal Bohuslav Reynek  a Nea Marie Brkičová.

Těžký stín

Někdy bývá  bolestné  zjištění, že naše vnitřní touhy nejsou uskutečnitelné, aniž by se jejich realizace dotkla přání milujícího Boha. Velmi dobře rozumem poznáváme, že bychom se jich  měli  vzdát, protože bychom kvůli nim obětovali mnohem vyšší dobro a pravdu. Jelikož Bůh dává sílu zvítězit nad následky dědičného  hříchu, které naši vůli táhnou k věcem, jež neprospívají, uchýlení se do samoty a rozjímání nakonec nabídne úžasnou náhradu za všechny obětované marné věci tohoto světa. Básně napsali Jan Zahradníček a Nea Marie Brkičová.

Jaroslav Durych: CHTĚL BYCH BÝT BABOU

Chtěl bych být babou, která oči světa odpuzuje celým svým vzezřením nedobrovolně a jistě. Babou, poněvadž ta jest rakví života, památkou nejneužitečnější na doby minulé, z jejíchž slibů a půvabů nezbylo nic než ošklivost zvadnutí, babou, o níž každý ví, že je zbytečným a pohoršujícím pozůstatkem bytosti, jejíž právo na pobyt mezi ostatními lidmi byl odměřen zákony jinými než u starých mužů, zákony, které se zdají tvrdé z ironie osudu vášní, podobny penízi, jehož rub je znám jen osamělým.

Katolická elita

Veškerá literatura, jakož i všechno umění, ale též věda, je činnost lidská, třebaže ať se to komu líbí nebo nelíbí; jediným umělcem a vědcem, nebo při nejmenším alespoň autorem impulsu k veškerému umění či k vědě  je tu DUCH  SVATÝ a člověk je jenom jeho pozemským zprostředkovatelem. Duch svatý mluví právě tak ústy katolickými jako buddhistickými a samozřejmě i ústy zcela bezvěreckými.