Víra (3): Pojem víry

Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.

Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).“

Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.“

I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2).

Děti poslušné nebo ukázněné? (Společně k Bohu IX)

 Povídala tuhle jedna babička: „Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.“ – A slyšela odpověď: „Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.“

Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: „Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!“ – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš.

Spása

Postní doba nás vede k  rozjímání, v koho a v co vkládáme svou  naději,  čemu nebo komu  věříme, komu bychom rádi věřili, ale dáváme přednost světu a jeho lákadlům, protože nás uspokojí rychle a povrchně. Je neštěstí nechat se ovlivnit  lidmi, kteří prohlašují svá přání za Boží vůli a matou služebníky Páně  tím, že je odvádějí od Otce. Jediným lékem na zatemněnou mysl a neschopnost rozlišovat je neochvějná důvěra a láska k jedinému bezpečnému přístavu – Pánu  Ježíši Kristu. Básně napsala Nea Marie Brkičová.