Omluva ženám všem

David Hibsch

Když dnešní žena zaslechne slovo POTRAT, GENOCIDA NENAROZENÝCH či VRAŽDA NENAROZENÝCH DĚTÍ, většinou se naježí. Okamžitě se domnívá, že je na ní útočeno, zvlášť když některý z těchto pojmů užije muž. Je přesvědčena, že muž k tomu nemá co říci, ba přímo říct nesmí. Proč je tomu tak? Současné ženy totiž považují rozhodnutí o bytí a nebytí svých dětí za projev své svrchované individuální svobody. Kde na to přišly a mají to vůbec ze své hlavy?

Vždy v dějinách existovala snaha oddělit sexualitu od zodpovědnosti. Po celé dějiny rovněž existuje snaha učinit z ženy příležitostný sexuální objekt a bohužel ženy jsou tuto roli dokonce ochotné akceptovat. Toho si v minulosti někdo všiml. Všimli si toho opět muži a zanesli to do svého velkého plánu revolučních celospolečenských změn. Samozřejmě vždy existoval i zcela opačný přístup. Existovali totiž i muži, kteří viděli v ženě krásnou bytost obdařenou schopností přivést na svět nového člověka a chtěli o ni pečovat a být jí jistotou. V dobách osvícenství a během 19. století však zesílil tlak určitých mužů na ženy ve smyslu, že by bylo vlastně lépe i oboustranně výhodné kdyby manželství, mateřství a rodinu nebraly příliš vážně. Proč? Zaprvé někteří muži chtěli svévolně užívat sex bez odpovědnosti, ale byla zde rovněž skupina vlivných mužů, kteří sledovali mnohem „vyšší“ cíl. Právě tito muži chtěli a stále chtějí změnit svět. K dosažení těchto změn potřebují redukovat lidstvo, zlikvidovat rodinu jako ustavující jednotku společnosti a získat absolutní ideový vliv na výchovu dětí (školství). Tyto své vize potřebovali prodat jako „dobro“, tedy jako projev osvobození člověka od tzv. dogmat.

Ty nejstrašnější hříchy

Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných. (Lukáš 17, 1-2 podle ekumenického překladu)

Všichni známe výše uvedené verše z Lukášova evangelia (snad mi odpustíte užití ekumenického překladu), které varují každého, kdo by chtěl svádět jiné ke hříchu. Setkáváme se s tím často, bohužel i od kněží a známých katolíků, což je obzvláště bolestné a obzvláště nebezpečné (jak nám koneckonců nedávno připomněl text sv. Řehoře I. Velikého, papeže a učitele Církve).

Nicméně někdy se ptám, zda si dostatečně uvědomujeme, že pokušení není jen otázkou přímých pobídek a výzev, soukromých či veřejných. Jak správně sv. Řehoř připomíná, i samotný příklad je důležitý. My křesťané proto musíme dbát na své chování a veřejné vystupování, protože příklad, který dáváme, může být stejným (či ještě větším) pokušením a sváděním, než je leckterý strhující projev uznávané kněžské celebrity…

Až příliš slušný pro Nobelovu cenu

Když objevíte příčinu celé obrovské skupiny poruch a nemocí a založíte nový lékařský obor, když dáte světu nové lékařské procedury a postupy, se kterými se bude ještě dvacet let po vaší smrti setkávat prakticky každý člověk civilizovaného světa,  je nanejvýš logické očekávat, že vám to vynese Nobelovu cenu za medicínu. A většinou to tak i funguje.

Nicméně dnes bych vám rád připomněl muže, který se z toho pravidla vymyká. Který tohle všechno dokázal, nicméně Nobelovu cenu nikdy nedostal z důvodu, který je tak obskurní, že by byl k smíchu, kdyby nebyl k pláči. Ten geniální lékař, který zemřel přesně před 20 lety, nedostal Nobelovu cenu, protože byl lepším člověkem než jeho kolegové. Byl prostě příliš slušný, příliš čestný a pouštěl si moc pusu a pero na špacír.

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)

Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.

Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“.

Jak (ne)funguje spravedlnost

V médiích jsme teď mohli zaregistrovat informaci o tom, že jeden chlapík dostal v bance při výměně mincí za bankovky díky omylu pokladní zpátky o 65 tisíc víc, načež z banky urychleně vypadl. Policie po něm začala intenzívně pátrat, ovšem on se později (po zveřejnění případu) sám přihlásil na policii s tím, že došlo k omylu.

Je to zajímavý případ už kvůli obsahu internetových diskusí pod články informujícími o tomto případu. Nechci zde spekulovat o tom, zda dotyčný skutečně rychle zmizel z banky s úmyslem nechat si peníze navíc, či zda se jen spolehl na to, že to pokladní spočítala dobře, a až z médií zjistil omyl. Jde mi o to, že se v diskusích objevil poměrně velký počet lidí, co jim nebylo blbé obhajovat morální přijatelnost té první možnosti. A to nejen pod anonymními nicky, ale i řádnými a identifikovatelnými facebookovými profily…

O zodpovědnosti farmaceutů a dobrém příkladu Slováků

Mons. Štefan Sečka, šéf Bioetické subkomise

Když jsem byl mladý a na Slovensku vládl Mečiar, říkal jsem si, jak je krásné, že jsme se od těch slovenských barbarů trhli. Od té doby jsem už ovšem dospěl a zjistil jsem, že pokud jde o politiku, Češi a Slováci si nemají co vyčítat. Obojí totiž volí do čela státu srovnatelné gangstery. Nicméně čím dál více si ale začínám říkat, že alespoň v něčem nám Slováci (přesněji slovenští katolíci) mohou jít příkladem – v respektu katolíků k právu na život, v postoji katolíků a jejich duchovních vůdců k potratům a antikoncepci.

Desetitisíce Slováků na prvním slovenském národním Pochode za život v Košicích, který proběhl v září tohoto, nás musí nutně zahambit, když je srovnáme s maximálně 2,5 tisíci účastníky na našem národním pochodu v Praze (zejména když si uvědomíme, že Čechů je dvakrát více než Slováků a naše akce je zaběhlá). Nyní na přelomu října a listopadu nám Slováci ukázali jasně záda i v další věci…

Před 50 lety vyšla encyklika Pacem in terris

Přesně před 50 lety (11. dubna 1963) vyšla sociální encyklika Jana XXIII. Pacem in terris.

Již jednou jsem se na těchto stránkách o této encyklice obšírněji zmiňoval, v článku Bratrství práva a povinnosti, v němž jsem se zmiňoval i o velice zásadní dezinterpretaci této encykliky v médiích. Musím říci, že za ty skoro čtyři roky se nic nezměnilo a tyto nářky jsou stále aktuální. Koneckonců, stačí se podívat na ChristNet na příspěvek, v němž toto výročí připomínají. Slovo povinnost tam nenajdete…

O Bohu, zákonu a povinnosti všech

Jsme povinni poslouchat Boha.

Ne lidi, co si myslí, že jsou Bůh!

Copak asi ta slova znamenají?

Věrni Pravdě a Povinnosti

Thomas More

Dnes si připomínáme památku sv. Thomase Mora a sv. Johna Fishera, dvou velkých osobností tudorovské Anglie. Oba muži zemřeli jako mučedníci, když se odmítli sklonit před běsněním Jindřicha VIII., krvelačného odpadlíka na anglickém trůně, kterého odmítli uznat za hlavu anglické církve. Podíváme-li se na tyto dva muže, vidíme dva velké vzory, které jsou dnes mimořádně aktuální.

Ať již je to kardinál Fisher, ve své době jediný věrný katolický biskup v Anglii, či sir Thomas More, neúplatný a ve všem svém jednání důsledně katolický politik, představovali osamocené následováníhodné velikány ve zkaženém prostředí světské i církevní vlády Anglie. Jejich věrnost až za hrob a důsledné plnění požadavků víry velice ostře kontrastuje se zrádci a zbabělci, kterými byli obklopeni. A stejně ostře, či možná ještě ostřeji, kontrastuje i s těmi, kteří vládnou dnes.

Farář Titanicu

Otec Thomas Byles

„Je mojí povinností setrvat na lodi, dokud jsou na ní duše, které potřebují mé služby.“

Včera uplynulo 100 let od potopení Titanicu. Tato katastrofa, která stála život více než 1500 lidí, nám i dnes může poskytnout spoustu poučení. Těch negativních, o nezodpovědnosti, chamtivosti a zbabělosti, ale i pozitivních, o obrovské odvaze, smyslu pro povinnost a hrdinství.

Využijme tedy příležitosti tohoto výročí a připomeňme si jednoho z hrdinů té tragické noci, otce Thomase Bylese, který odmítl místo v záchranném člunu a zahynul s lodí, když do poslední chvíle sloužil těm, kteří z ní nemohli uniknout.