O zodpovědnosti farmaceutů a dobrém příkladu Slováků

Mons. Štefan Sečka, šéf Bioetické subkomise

Když jsem byl mladý a na Slovensku vládl Mečiar, říkal jsem si, jak je krásné, že jsme se od těch slovenských barbarů trhli. Od té doby jsem už ovšem dospěl a zjistil jsem, že pokud jde o politiku, Češi a Slováci si nemají co vyčítat. Obojí totiž volí do čela státu srovnatelné gangstery. Nicméně čím dál více si ale začínám říkat, že alespoň v něčem nám Slováci (přesněji slovenští katolíci) mohou jít příkladem – v respektu katolíků k právu na život, v postoji katolíků a jejich duchovních vůdců k potratům a antikoncepci.

Desetitisíce Slováků na prvním slovenském národním Pochode za život v Košicích, který proběhl v září tohoto, nás musí nutně zahambit, když je srovnáme s maximálně 2,5 tisíci účastníky na našem národním pochodu v Praze (zejména když si uvědomíme, že Čechů je dvakrát více než Slováků a naše akce je zaběhlá). Nyní na přelomu října a listopadu nám Slováci ukázali jasně záda i v další věci…

Tajné odškodnění

Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.

Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.

Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný.  

Křesťané, nevolte lidovce!

Pavel Bělobrádek

Několik let jsem čekal, kdy z Pavla Bělobrádka něco konkrétního vypadne. Za jeho předsednictví se dlouho nic nedělo, pominu-li raketový start, při kterém sliboval zatočit s politickými sviněmi. Byl to nejspíš mladický úlet, jenž byl brzo zapomenut. I přes, páně Bělobrádkovo, dlouhotrvající mlčení a mlžení, jsem tomuto sympatickému muži přál, aby dorostl do pevného křesťanského politika a státníka.

Dnes jsem se tedy dočkal. Díky postkomunistickému Právu, jehož téměř nulová prodejnost v sobotu, kvůlivá televizní příloze, stoupá do finančně téměř soběstačných rozměrů, byl můj hlad, po předsedově rozjezdu, ukojen. Nevím, jak jiní, ale já procitl z naivního snu do kruté reality. Šéf KDU-ČSL se řádně a viditelně odkopal. Zcela jsem ztratil iluze o tom, že v tomto člověku dříme pravý obhájce konzervativních hodnot. Dny, strávené po boku bezpáteřních, věčných mudrlantů, milců pravdy, lásky a funkcí, nepochybně udělaly své. Bělobrádek tancuje, jak kontroverzní Kmentová píská, spolu s havlistou Pithartem slyší trávu růst, souznění s eurohujerskou Roithovou si raději ani nebudu domýšlet.