Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

10/02/2014

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“. Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)

03/02/2014

Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.

Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“. Číst zbytek příspěvku »


Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

23/04/2013

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším. Číst zbytek příspěvku »


Víra (9): Víra a rozum (věda)

10/04/2013

Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.

Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.

Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12). Číst zbytek příspěvku »


Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra

20/03/2013

Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost. Číst zbytek příspěvku »


Poznání – postižení – umění. II.2 Umění jako habitus lidského rozumu k tvorbě. II.2.1 Činnost

18/02/2011
Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.

Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.

Mnohé souvislosti chápání umění jako habitu nám osvětluje samotná etymologie slova.[1] Umění je odvozeno od slovanského slova uměti, které zase pochází od um. Um souvisí s litevským aumenis, tj. paměť, omena – povědomí či ome – pud. Omenis v litevštině znamená cítění, bdění, stav bdělosti po probuzení, duševní svěžest po nočním odpočinku, přeneseně pak duševní bystrost, chápavost, rozumění. Ve staročeštině se vyskytuje vazba uměti k něčemu, která znamená pohotovost k určité činnosti. Vidíme, že samotná etymologie slova odkazuje

1. k duševním mohutnostem (paměť, cit);

2. k dispozicím k činnostem (chápavost, uměti k). Číst zbytek příspěvku »


Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu

10/02/2011
Francisco Goya, Blázinec, 1812-14

Francisco Goya, Blázinec, 1812-14

Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis). Číst zbytek příspěvku »