Lekce Zlého: Junák a zodpovědnost křesťana

Někdy se ptám, zda si dnešní křesťané dostatečně uvědomují svoji osobní zodpovědnost před světem. Zda si uvědomují, že jsou povinni hlásit se ke Kristu a hlásat Krista a Evangelium nejen návštěvami bohoslužeb a v soukromých rozhovorech, ale též celým svým jednáním a životem, neboť jím dávají příklad a ovlivňují svět.

Jedním z největších zlozvyků dnešních křesťanů je jakési „hodinové křesťanství,“ kdy křesťan navštíví v neděli bohoslužby, kde se zbožně modlí. Jeho zbožnost a starost o Boží vůli mu ale bohužel vydrží maximálně pár kroků za kostelní práh. V několika minutách se stává pohanem, který se po zbytek týdne nijak zvlášť neliší od svého okolí zjevem ani uvažováním. Někteří mají těch hodin v týdnu více a dokonce jeví snahu se křesťansky chovat i v dalším životě, ale stejně se člověk musí divit, co dělají, když se zrovna nemodlí a nejsou v kostele.

O smyslu života

To nejhorší, co může křesťana v sekularizovaném světě potkat, a co ho bohužel velmi často potkává, je podlehnutí prázdnotě a dezorientaci sekulárního ducha, se kterým se neoddělitelně pojí ztráta povědomí o smyslu života. Sekularismus a agnosticismus (o ateismu nemluvě) neznají Boha a tudíž ani smysl života. Nahrazují jej proto různými požitkářskými náhražkami, touhou žít šťastně a kvalitně, případně (dnes už ne tak často) užitečně. Jenže… Co je to šťastný život? Co je to kvalitní život? Co je to užitečný život?

Svatí a hnutí pro-life …

Sv. Gianna Beretta Molla

Hnutí pro-life je nerozlučně spjato s křesťanstvím. Je to nevyhnutelné. Nechci se nijak dotknout ateistických či pohanských obránců obránců nenarozeného života, ale jsem pevně přesvědčen, že filosofie a přesvědčení, z nichž vycházejí, zpravidla nejsou schopny pro-life postoj dostatečně podepřít.

Je to křesťanská úcta k lidskému životu, založená na chápaní člověka jako Božího tvora, stvořeného jako služebníka a obraz Boha, která činí jakoukoliv vraždu nemyslitelnou, která přisuzuje všem lidem stejnou cenu, bez ohledu na jejich věk či schopnosti. Právě tato úcta k životu odlišovala už prvotní křesťany od jejich pohanského okolí – když sbírali odhozené děti pohanů a pečovali o ně, když přicházeli s charitou, což byla věc, kterou Řekové nebo Římané prostě neznali.

Zuřivý pohan Julián Apostata, poslední císař, který se snažil křesťanství potlačit, si nikoliv náhodou nejvíce stěžoval právě na tato specifika křesťanů a viděl v nich hlavní zdroj jejich síly a vítězství. A nikoliv náhodou se dnes kultura smrti reprezentovaná potraty, infanticidou a euthanasií šíří ruku v ruce se sekularizací společnosti a degenerací křesťanů. Je to vlastně jen návrat do časů bortícího se pohanského Říma.

„Potrat po porodu“

„Nemůžeme pokrátit cenu jedné kategorie lidského života – nenarozených, aniž bychom zároveň pokrátili cenu lidského života vůbec…“ – Ronald Reagan

Potrat je dnes největším ničitelem míru. (…) Vždyť může-li matka zabít své dítě, co zabrání vám zabít mne a mně zabíjet vás? – bl. Tereza z Kalkaty

Světem médií proběhlo zděšení nad článkem dvou lékařských etiků, kteří v článku After-birth abortion: why should the baby live? obhajovali infanticidu postižených a nechtěných dětí. I když tedy oni sami upřednostňují termín „potrat po porodu“. A novináři se ptají, jak mohl renomovaný odborný časopis, jakým Journal of Medical Ethics bezesporu je, otisknout takovou zrůdnost…

Krize církve: Přebíráme pohanské hodnoty…

Jedním z nejnebezpečnějších produktů smrtící kombinace sekularizace a „pokoncilní otevřenosti“ je rozplizlost a degenerace katolického hodnotového systému a následně i myšlení. Většina dnešních českých katolíků už nemá katolické hodnoty a nemyslí katolicky, či případně katolické myšlení a katolický hodnotový systém v duchu sekularismu odsunuje na čas mše a do oblastí „mudrování o nadpřirozenu“ a o věcech světských přemýšlí světsky, ve světle hodnot pohanů a ateistů. Důsledky jsou zničující…

Konzervativní odpovědi

Rád bych napsal další díl nekonečného seriálu polemik mezi mnou a kolegou Podrackým (dále jen Autor). Tentokrát hodlám oponovat dvěma tezím v textu „Konzervativní otazníky“, který mimo jiné vyšel na Neviditelném psu 15. července 2010. Nechci se věnovat článku jako celku. Mnohé z toho, co je v něm uvedeno, se totiž kryje s jiným Autorovým textem, který spolu s mojí reakcí vyjde během pár dní v měsíčníku Konzervativní listy.

Split a duch světa

Zvláštní hořkost je ve sladkosti, kterou prožívám vzpomínajíc na rodný kraj. Ještě větší, když nyní pozoruju, jakým způsobem se přetváří jeho mentalita, kulturní a architektonické prostředí. Moře, známé a důvěrně malé prostředí plné nádherných starobylých chrámů a klášterů, jazyk mého dětství a jeho nejnezkalenějších vzpomínek, ostře se tluče s nátěrem vulgárního, laciného a bolestně světského pronikání zla a zkaženosti po vzoru velkých měst a lidí, jdoucích s proudem doby. Jako bys do studánky vylil plechovku jedovatého barevného nátěru na zdi.

Odkřesťanštění

Samotné toto slovo je křesťanovi nepřijatelné. Dva tisíce let si lidé zvykali na pojem „pokřesťanštění“, tj. postupné přijímání víry v Krista po světě. Byly samozřejmě činěny pokusy zavrhování Krista a bylo jich za tu dobu dvou tisíciletí dost a dost. Kristovu víru lidé neustále přijímali, ale i odvrhovali, zpochybňovali, znevažovali. Tak jako Krista možno přijmout celým srdcem, tak ho možno přijmout i jen z části, tak aby nás to příliš neobtěžovalo.