Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.

Reklamy

Eugenics and other Evils (5): The Flying Authority

G. K. Chesterton

It happened one day thatan atheist and a man were standing together on a doorstep; and the atheist said, „It is raining.“ To which the man replied, „What is raining?“: which question was the beginning of a violent quarrel and a lasting friendship. I will not touch upon any heads of the dispute, which doubtless included Jupiter, Pluvius, the Neuter Gender, Pantheism, Noah’s Ark, Mackintoshes, and the Passive Mood; but I will record the one point upon which the two persons emerged in some agreement. It was that there is such a thing as an atheistic literary style; that materialism may appear in the mere diction of a man, though he be speaking of clocks or cats or anything quite remote from theology. The mark of the atheistic style is that it instinctively chooses the word which suggests that things are dead things; that things have no souls. Thus they will not speak of waging war, which means willing it; they speak of the „outbreak of war,“ as if all the guns blew up without the men touching them. Thus those Socialists that are atheist will not call their international sympathy, sympathy; they will call it „solidarity,“ as if the poor men of France and Germany were physically stuck together like dates in a grocer’s shop. The same Marxian Socialists are accused of cursing the Capitalists inordinately; but the truth is that they let the Capitalists off much too easily. For instead of saying that employers pay less wages, which might pin the employers to some moral responsibility, they insist on talking about the „rise and fall“ of wages; as if a vast silver sea of sixpences and shillings was always going up and down automatically like the real sea at Margate. Thus they will not speak of reform, but of development; and they spoil their one honest and virile phrase, „the class war“ by talking of it as no one in his wits can talk of a war, predicting its finish and final result as one calculates the coming of Christmas Day or the taxes. Thus, lastly (as we shall see touching our special subject-matter here) the atheist style in letters always avoids talking of love or lust, which are things alive, and calls marriage or concubinage „the relations of the sexes“; as if a man and a woman were two wooden objects standing in a certain angle and attitude to each other like a table and a chair.

Zpráva Estrelové opět prošla Výborem, boj se přenáší do pléna

Anna Záborská (KDH)

Zpráva Estrelové bez větších změn opět prošla Výborem pro práva žen a rovnost pohlaví. Hlasování skončilo v poměru 19:15, což je podstatně méně jednoznačný výsledek, než když prošla poprvé (17:7 při 7 zdrživších se). Boj se tedy nyní přenáší do pléna Europarlamentu, které bude o zprávě hlasovat v prosinci.

Europoslankyně Anna Záborská (KDH), jedna z nejhlasitějších odpůrců Zprávy, upozornila na fakt, že socialisté ve snaze urychlit rozhodovací proces a umožnit tak přijetí zprávy ještě v tomto funkčním období hrubě porušili jednací řád i práva poslanců, když neumožnili podat ke Zprávě pozměňovací návrhy (podrobnosti slovensky ZDE).

Nyní je třeba napřít pozornost na české a slovenské europoslance, především pak na ty, kteří tuto nanejvýš zvrácenou a barbarskou propotratovou zprávu/rezoluci podpořili, a na ty, kteří se hlasování nezúčastnili. Nicméně nebylo by od věci poděkovat těm, kteří byli proti zprávě, a požádat je, aby při tomto postoji vytrvali. (Kontakty lze snadno dohledat po kliknutí na Čeští europoslanci a Slovenští europoslanci.)

Následuje okomentovaný přehled hlasování českých a slovenských europoslanců při prvním posuzování Zprávy Estrelové:

Záměrná sprostota nebo nižší inteligence?

Pan profesor M. C. Putna se opět „vyznamenal“, tentokrát svým článkem „Svatý Václave, vyžeň fašisty!“, zveřejněný na Christnetu 27. 9. letošního roku. A je dobře, že tento článek vyšel. Snad málokterý jiný jeho příspěvek odhaluje buď autorovu nižší inteligenci, na níž nic nemění ani podivnými manévry získaný profesorský titul, nebo její účelové předstírání. Zároveň inkriminovaný artikul prozrazuje Putnovu chorobnou nadutost a nenávist ke všem, kteří mají kritický pohled na jeho „homosexuální křesťanství“.

Jsou to ode mne tvrdá a nespravedlivá slova? Nechť tedy každý nezaujatě posoudí následnou pasáž  dotyčného článku: „…..O dvacet let později je nacionalismus jednou z dobových mód a katolicismus v ultrakonzervativní verzi jeho ideologickou oporou. Vytvořila se široká, jen na první pohled nesourodá fronta: DOST jakožto politické hnutí i intelektuální trust nacionálních kruhů; Jana Bobošíková se svou vulgárně populistickou Suverenitou; Daniel Landa se svými muzikálovými mysticko-nacionálně-grálovými agitkami; „tradiční“ holohlaví náckové ze severních Čech; síť ultrakonzervativních náboženských organizací (Institut svatého Josefa, Hnutí pro život aj.) a na ně napojených agilních blogerů (ano, i to je důsledkem „demokratického“ potenciálu nových technologií: jeden recepční z hotelu v Českých Budějovicích, který nemá žádné vzdělání, ale jen dost času a energie, si založil internetovou „Katopedii“ jakožto protiklad „relativistické“ Wikipedie, a díky svému donašečství se stal postrachem mnoha katolických kněží); kulturní spolky a sdružení pěstující „přátelství se slovanskými národy, s Ruskem zvláště“; ochotní lokajové ve vrcholové politice, jako bývalý ministr školství Dobeš; někteří z nejbližších Klausových poradců; a na vrcholu všeho sám Klaus.“

Některé věci jsou věčné

Některé věci jsou věčné a pevné. Jako je manželství, rodina, právo na život a výlučnost člověka. To jsou věci dané přirozeným zákonem a nikdo nemá právo je měnit. Ani soukromník, ani volený zákonodárce.

A z toho plyne ještě další věc. A tou je věčná povinnost křesťanů a všech slušných lidí tyto věčné a pevně dané věci bránit tak, jak jsou, proti těm, kteří je chtějí „předefinovat“ či tak rovnou činí.

Kapitalismus a manželství

G. K. Chesterton (1914)

Tak jak existuje věc zvaná intensivní pěstba, tak musí existovat něco, co by se nazývalo intensivní čtení, čtení celé věty naráz, aby člověk pocítil plnou váhu běžných slov, které používáme. Připomínalo by to, víc než cokoliv jiného, pozornost ke slovům vynakládanou při děsivé úloze korektora, jíž jsem se pár dní věnoval. Je to úloha, při níž člověk musí neustále dávat pozor, zda slunce náhodnou nestoupá na oblohu v podobě sumce, a když napudrovaný lokaj v jakési romanci nechá zavolat kočár, musí se dávat pozor, aby místo toho nevyvolal požár. Ale zatímco korektor musí dávat pozor na slova, která dávají dohromady nesmysl, intensivní čtenář by měl dávat pozor na slova, která dávají smysl, a snažit se z nich vytěžit skutečný význam. Vezme-li nějakou docela obyčejnou větu, třeba „Maria má malého beránka“, nalezne v každém slově větvící se vyhlídky. Slovo „Maria“ odhaluje hustý les legend, vyznání a polemik. Slovo „má“ je čep, na kterém se neustále otáčí socialismus, kapitalismus, syndikalismus a celé závratné kolo našeho industriálního věku. Slovo „malého“ otevírá bezednou propast filosofických sporů o relativitě a odlišnosti stupňů: a také naznačuje, když je vezmeme v souvislostech, tajemství zálibných zdrobnělin a lásky k omezeným věcem. Na první pohled se zdá zbytečné mluvit o malém beránkovi, beránci bývají zřídka obří velkosti. Básníci ale mluví o „malém beránkovi“ tak, jako patrioti mluví o „malém sevřeném“ ostrově, protože všichni věci zmenšujeme, když kolem nich chceme hodně nadělat. A pokud jde o slovo „beránek“, pak se zdá, že od hagagiografie po domácí hospodaření není tématu, o kterém by se v souvislosti s ním nedalo hovořit. Na slově je něco víc, než jeho první odvození či poslední definice. Má svou hodnotu, sílu a magii, a zejména učení, ještě víc než neučení, se dnes zdají hluší a nedbalí k hodnotě slov. Řekl bych, že „Maria má malého beránka“ se obecně říkalo s větší odpovědností a pochopením než „Anglie má malé loďstvo“ nebo „Lloyd George je malý Anligčánek.“