Láska, nesouhlas a kritika

Představte si takového notorika. Typického (auto)destruktivního notorika, co ničí sebe i okolí. Na detailech nezáleží – je vcelku lhostejné, jestli do sebe kontinuálně lije hektolitry piva denně, píchá si heroin či tráví noci po hernách, kde háže do automatů výplatu svoji i manželčinu… Představte si lidi kolem něho – nepochybně se dají rozdělit na tři skupiny: Jedni se mu snaží jeho počínání rozmluvit a dohnat ho do léčebny, dalším je to jedno a maximálně se se zájmem dívají, co dokáže všechno provést, když je v rauši. A nepochybně tu bude i pár kumpánů, co ho povzbuzují.

Co myslíte, která skupina z těch tří si zaslouží být označena za tu, co jedná podle přikázání Lásky a snaží se mu prospět? Je to ta, co ho plácá po zádech, gratuluje mu k dnešnímu třicátému kousku, či mu prorokuje, že dnes už určitě vyhraje? Prostě ta, co ho podporuje v jeho neřesti? Nebo jsou to ti, co jim je jeho osud lhostejný? Anebo by to snad mohli být ti hnusní zlí lidé, co ho chtějí odtrhnout od jeho zamilovaného pití a kritizují jeho způsoby „odvázání se“, stejně jako způsob, jak na to shání peníze? Co občas použijí ta děsná slova opilec, feťák, zloděj, krkavčí otec etc. … ?

Víra (2): Víra v Novém zákoně

Zmrtvýchvstání Páně

Ježíš činí zázraky, prokazuje se jako poslaný Bohem a zvěstující pravdu. Vyžaduje proto víru. Postoj k němu se stává rozlišujícím znamením, oním „kamenem úhelným“ (Mat 21,42).

Víra je ukládána jako povinnost. Své působení Ježíš začíná výzvou „čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mar 1,15). Říká: „To je dílo Boží, abyste věřili v Toho, jehož On poslal“ (Jan 6,29). Janovo evangelium v 20,30-31 uvádí, že Ježíš učinil ještě mnoho zázraků, ale že „tyto však jsou napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a věříce, abyste měli život věčný ve jménu jeho“. Ježíš spojuje přijetí víry se spásou. Mar 16,16: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“, podobně Jan 3,18: „Kdo však nevěří, již je odsouzen“, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však v Syna nevěří, neuzří život, ale hněv Boží zůstává na něm“ a Jan 8,24: „Jestliže totiž neuvěříte, že já jsem to, zemřete v svých hříších“. Žalářníkovi, který se ptá Pavla a Sila „Pánové, co mám činit, abych byl spasen?“ se dostává odpovědi „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům“ (Skut 16,30-31). Petr pak praví náčelníkům židovského lidu o Ježíši: „V nikom jiném není spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Skut 4,12). Pavel napomíná věřící k jednotě slovy „jeden je Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Jednota víry je jednou ze známek Kristovy církve. Božím přikázáním je, dle 1 Jan 3,23, „věřit ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovat se navzájem“. Víra je projevem poslušnosti vůči Božímu zjevení, sv. Pavel v Řím 1,5 píše o „poslušném přijetí víry“ a podobně též v Řím 16,26.

Všichni svatí a věrní zemřelí

Hřbitov o Dušičkách

Prvního a druhého listopadu slavíme dva svátky, které se skvěle doplňují: slavnost Všech svatých a památku Všech věrných zemřelých (tzv. Dušičky).

Na slavnost Všech svatých  1. listopadu slavíme svátek všech světců, známých i neznámých, a prosíme je o přímluvu. A o den později vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do Nebe, a modlíme se za zkrácení časných trestů, které si jejich duše odpykávají v očistci.

Křesťan a volby

Mons. Thomas J. Paprocki

Hlasem pro kandidáta, který podporuje jednání či akce, které jsou svojí vnitřní podstatou zlé a těžce hříšné, se volič stává jeho morálním spoluviníkem a vážně ohrožuje věčnou spásu své duše.

Thomas Paprocki, biskup diecéze Springfield

Výše zmíněnými slovy biskup Paprocki před několika dny varoval věřící své diecéze, aby dobře zvážili, jak naloží se svými hlasy. V obsáhlém textu, z nějž je tento výrok vyňat, upozorňuje též na některé klasické a v USA aktuální příklady postojů politiků, které je nutno klasifikovat jako poporu jednání či akcí, které jsou svojí podstatou zlé a těžce hříšné. Především jde o podporu legálního přístupu k potratům, podporu homosexuálním manželstvím a potlačování výhrady svědomí a náboženských svobod. Zároveň neváhal zdůraznit, že právě tyto postoje jsou oficiálními postoji Demokratické strany…

Promluva o kardinálních ctnostech

Sv. Jan Maria Vianney

Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.

Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání.

Promluva o spáse

Sv. Jan Maria Vianney

Jsou mnozí křesťané, kteří nevědí, proč jsou na světě. „Proč jsi mě, můj Bože, poslal do tohoto světa?“ „Abych tě učinil šťastným.“ „A proč mě chceš učinit šťastným?“ „Protože tě miluji.“ Dobrý Bůh nás stvořil a poslal do tohoto světa, protože nás má rád. Chce, abychom byli blažení a šťastní, protože nás miluje. Abychom se mohli stát šťastnými, musíme Boha znát, milovat ho a jemu sloužit. Ach, jak je život krásný! Jak je krásné, jak je velké znát Boha, milovat ho a jemu sloužit. Právě jen to máme konat zde na zemi. Všechno, co děláme mimo to, je ztracený čas. Smíme pracovat jenom pro Boha. Máme vkládat svá díla do jeho rukou. Když se probudíme, máme říci: „Pro tebe, můj Bože, chci dnes pracovat. Všechno, co na mě sešleš, chci přijmout, protože to přichází od tebe. Můj dobrý Bože, bez tebe nic nezmohu, proto mi pomáhej!“

Ach, jak nám bude v hodině smrti líto času, který jsme věnovali zbytečným zábavám a odpočinku místo toho, abychom ho použili k sebezáporu, modlitbě, k dobrým skutkům, k přemýšlení o svém bídném stavu, k oplakávání svých nešťastných hříchů. Tehdy uvidíme, že jsme pro nebe neudělali nic. Ach, děti, jak je to smutné. Tři čtvrtiny křesťanů pracují pro to, aby se starali o své tělo, které brzy shnije v zemi. A přitom na svou ubohou duši nemyslí. Vždyť ona přijde do věčného štěstí, nebo neštěstí. Jsou úplně bez rozvahy, člověk o ně musí mít obavy.

O smrti spravedlivého

Sv. Jan Maria Vianney

„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)

Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.

O pamatování na smrt

Sv. Jan Maria Vianney

„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)

Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem.

In propria venit!

V posledních poetických koutcích jsme věnovali zvýšenou pozornost naší Nebeské Matce, protože se nacházíme v růžencovém měsíci, který nám Ji připomíná a zdůrazňuje důležitost Jejího přání ohledně modlitby. Ovšem naším prvním a posledním cílem, krásným Synem této rajské květiny, je Pán Ježíš Kristus. Básně o Jeho primátu v našich životech napsali Jan Vinař a Nea Marie Brkičová.

Cesty (Tekoucí světlo Božství svaté Mechtildy Magdeburské)

O DVOU NESTEJNÝCH CESTÁCH, JEDNA SPADÁ DO PEKLA, DRUHÁ STOUPÁ DO NEBE