Jdeme do kostela (Společně k Bohu XV)

09/11/2011

V leckteré rodině dozrává chvíle dávno malými dětmi vymáhaná: Aby směly jít s dospělými do kostela. A tak maminka řekne synkovi: „Když budeš hodný, tak tě o Vánocích vezmeme do kostela. Ale nesmíš tam zlobit! Musíš tam sedět potichu a ani se nehnout!“

A jak radostně a slavnostně první cesta dítěte do kostela začíná, tak neslavně to za nějaký čas ve většině rodin končí: „Představte si,“ naříká ustaraná maminka. „Tomu našemu chlapci je sotva šest let a už nechce chodit do kostela.“ – Ale copak to může u normálního dítěte skončit jinak? Jediná průprava z domu, kterou dítě na cestu do kostela dostává, je často jen napomenutí. „Jak tam nebudeš klidně sedět, jak budeš mluvit nebo zlobit, tak doma dostaneš.“ Copak je to vůbec v silách 4 až 6 letého dítěte, vydržet celou hodinu bez hnutí a potichu? Tomu, co se tam říká, nerozumí – je to pro dospělé. Nového se tam nic neděje, je to každou neděli stejné. V kině, v televizi, je každou neděli jiný program – tam je to lepší! Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Jak vypravovat dětem o Pánu Ježíši? (Společně k Bohu XIII)

26/10/2011

Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: „Mami, co to je, kdo je to?“ „Teď,“ řekneš si. „Je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.“

Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů. Číst zbytek příspěvku »


Advent v rodině (Společně k Bohu XII)

19/10/2011

Žádné období roku není tak příhodné, aby se rodina navzájem sblížila, srostla, jako doba adventní a vánoční. Kolik je tu příležitostí ke sblížení členů rodiny, k projevu lásky, dávání radosti. V těch dnech Bůh přichází na svět, a víc, chce přijít do našich rodin. My se máme na tuto návštěvu připravovat a těšit, máme mu ji umožnit.

Ale ne všechny rodiny prožívají advent tak krásně. Není to zaviněno jen náboženskou lhostejností. Překážky bývají i v těch rodinách, kde se na vánoční chystání vynaloží mnoho úsilí a námahy.

Vánoční radost, co to je? „No přece, aby děti dostaly všechny dárky, co si přejí,“ řekne tatínek. A maminka? „No přece, aby bylo napečeno hodně cukroví, aby se mi povedla vánočka, aby kapr na štědrý večer byl akorát a krocan na Hod Boží se jen rozsejpal. A také musí být každý hadřík v domě vypraný, každý kout vysmejčený.“ Číst zbytek příspěvku »


Stvořil Bůh auto? (Společně k Bohu XI)

11/10/2011

Kristus je Král všeho stvoření, hlásá nám svátek na konci církevního roku. Ale jak je to s tím stvořením všeho? „Stvořil Bůh také auto?“ zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?

V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zákon – čili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku bible. Že neporozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte.
Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: „Naše babičky se nikdy neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo.“ Jenže ono to opravdu není tak jednoduché. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně, tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.

Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem. Číst zbytek příspěvku »


Maminko, vypravuj! (Společně k Bohu X)

03/10/2011

Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.

Jak se ti malí překulí přes první fázi „pjoc“ a proč, nastává doba vypravování. „Maminko, povídej pohádku, – tatí, vypravuj něco.“ Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí „vyučování náboženství“. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci – a přece se to děti doma pro celý život naučí – stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života. Číst zbytek příspěvku »


Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)

21/09/2011

Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.

Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“„Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).

Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.

Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová. Číst zbytek příspěvku »


Modlit se svými slovy – nebo naučené modlitby? (Společně k Bohu VII)

13/09/2011

Už víme, že nestačí mluvit s dětmi o Bohu, že je třeba zároveň učit děti, jak mají mluvit s Bohem – modlit se. Ale musí se vědět, jak na to, nebo už v předškolním věku dětem modlitbu znechutíme. Přidržování k příliš dlouhé modlitbě, nesrozumitelnost, násilné donucování, to jsme si minule uvedli jako hlavní chyby.

První modlitbou je děkování a radost z Božích darů. Později se připojí i prosby. Děti se večer rády modlí na způsob litanií nebo přímluv v kostele. Maminka i děti vzpomínají, co kdo pěkného v tom dnu zažil. Všichni odpovídají: „Děkujeme ti, Pane Bože.“ Potom se přidají i prosby a všichni odpovídají jako v kostele: „Prosíme tě, vyslyš nás.“ Může se tu objevit i projev lítosti malého násilníka, který se pral se sestřičkou. Číst zbytek příspěvku »