Apoštolská tradice (4): Učitelský úřad církve o tradici

24/09/2013

Některé výroky učitelského úřadu byly již uvedeny výše, ale je užitečné uvést ještě tyto doklady o tom, jak církev vždy přijímala apoštolské tradice.

Sv. Štěpán I. (kolem roku 255) odmítl znovu křtít ty, kdo již byli pokřtěni heretiky, a použil přitom formulace „ať není nic nového zaváděno, leč co bylo předáno“[i].

Koncil chalcedonský (pátý ekumenický) v roce 451 svoje učení o dvojí přirozenosti Kristově začíná slovy „následujíc tudíž svaté otce“[ii]. II. sněm konstantinopolský v roce 553 vyznává víru danou Ježíšem Kristem svatým apoštolům, kterou tito hlásali v celém světě, „jak ji svatí otcové vyznávali a vykládali a předali svatým církvím a především, na které se shodly čtyři svaté sněmy“[iii].

Koncil lateránský v roce 649 vydává proti bludařům kánony zejména ohledně Trojice, vtělení; třináct z nich je uvedeno slovy: „Jestliže někdo podle svatých otců nevyznává[iv] …“, jiný pak odsuzuje toho, kdo podle zločinných heretiků proti učení otců vyznává jejich blud[v]. Kánon 17 odsuzuje toho, kdo podle svatých otců nevyzná jednotlivě a podle pravdy všechno, co je předáno a prohlašováno svatou, katolickou a apoštolskou církví Boží.[vi] Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Apoštolská tradice (1): Pojem tradice

03/09/2013

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

  • Pojem tradice
  • Tradice v Písmu svatém
  • Církevní otcové o tradici
  • Učitelský úřad církve o tradici
  • Bludy týkající se tradice
  • Závěr

Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí. Číst zbytek příspěvku »


Víra (3): Pojem víry

20/02/2013

Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.

Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).

Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.

I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2). Číst zbytek příspěvku »


Katolická cesta J. Durycha XXVII. – Aetiologie kulturního úpadku

11/03/2011

Velmi podivným odstavcem uzavírá Durych tuto stať:

„Napsal jsem tento článek tak, aby jej četlo co nejméně lidí. Čím méně jich to bude čísti, tím spíše bude mezi nimi někdo, komu to prospěje.“

Lze se divit zejména tomu, že by článek mělo číst málo lidí. To by nesměl být nazván tak, jak nazván byl. Kulturního úpadku se totiž právem či neprávem obává nejen každý umělec, nýbrž i každý člověk, kdo má něco s uměním společného. Etiologie je pak nauka o příčinách, a tu je možno předpokládat, že mnoho lidí by tyto příčiny úpadku kultury měly zajímat. Tím spíše, že Akord četla především kulturní „obec“. Číst zbytek příspěvku »


Meynardův „Duchovní život“

03/02/2010

P. André-Marie Meynard OP: Duchovní život, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004.

Když dnes člověk vidí na pultě knihu s názvem „Duchovní život“, může očekávat cokoliv. A to i v knihkupectvích, která se prezentují jako „katolická“. Číst zbytek příspěvku »


Andělský učitel

28/01/2010

1. Povolání

Roku 1225 se hraběti Landolfovi Akvinskému narodil sedmý a poslední syn Tomáš. Přicházel na svět počátkem století, ve kterém již ohrožená, a div nekolísající křesťanská vzdělanost se měla znovu vzpřímit a vydat své nejvzácnější ovoce. Zuří boj mezi císařem a papežem. Pýcha hradních pánů kontrastuje se ctnostmi světců a světic. Jednou, když se chůva chystala koupat malého Tomáše, dítě tiskne v ruce kousek pergamenu a odmítá jej pustit. Později se ukáže, že na pergamenu je napsáno andělské pozdravení.

Číst zbytek příspěvku »