Je popeleční středa, začíná doba postní

„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“

Je 5. března 2014 – popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.

Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo příjímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně.

Marek Vácha, symbol úpadku kněžství

Marek Vácha

V sobotu 19. 10. 2013 večer jsem, snad v záchvatu nějakého jinak se neprojevujícího masochismu, výjimečně zapnul svoji televizi, abych shlédnul pořad Hyde Park Civilizace, ve kterém měl coby host vystoupit kněz a lékař Marek „Orko“ Vácha (patřičný díl vizte ZDE).

Jelikož už mám s panem Váchou (říkám panem, protože podle jeho oděvu ani myšlenek by v něm katolického kněze nikdo nepoznal) jisté zkušenosti, nečekal jsem mnoho dobrého. Nicméně mé očekávání bylo tentokráte dalece překonáno. V tom negativním slova smyslu…

Už dávno jsem si zvykl na to, že pan Vácha naprosto ignoruje předpisy o odívání kněží. Koneckonců v jeho případě je to pozitivní, protože tak v člověku zůstává naděje, že diváci, co zapnuli televizi později, nepostřehnou, že před nimi vystupuje katolický kněz. Zvykl jsem si i na jeho vyhýbavé a s katolickou vírou i morálkou se rozcházející řeči na téma umělého oplodnění a potratů (je legrační, že v tomto pořadu mu je u potratu zkazil moderátor, který byl natolik dotěrný, že jej nakonec přinutil vyjádřit se jasněji a katoličtěji než obvykle). Ovšem naprosto jsem nebyl připraven na Váchovu exkurzi do oblasti svaté zpovědi (viz čas 19:35-21:45)…

Prohlášení hlavy českého priorátu FSSPX

P. Tomáš Stritzko FSSPX

P. Tomáš Stritzko FSSPX, prior českého priorátu Kněžského bratrstva sv. Pia X., dnes zveřejnil dvě zásadní prohlášení: jedno k aktivitám Jaroslava Valašťana, který se při svých nešťastných aktivitách neoprávněně odvolává na Bratrstvo, a jedno k listu brněnského biskupa Mons. Cirkleho, který se vyjadřuje k aktivitám FSSPX a popírá legitimnost a platnost svátostí vysluhovaných jeho kněžími.

Je popeleční středa

„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“

Je středa 13. února a letos na tento den připadá popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života.

Promluva o zpovědi

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, jakmile má někdo na duši malou skvrnu, má jednat jako člověk, který má krásnou křišťálovou nádobu, kterou chová s velkou pečlivostí. Jakmile zpozoruje, že na nádobě leží trochu prachu, hned ji houbou očistí. Jak je opět ta nádoba jasná a lesklá. Takto máte dělat i vy, když zpozorujete na své duši malou skvrnu. Ihned s uctivostí vzít svěcenou vodu, udělat nějaký dobrý skutek, s kterým je spojeno odpuštění lehkých hříchů, dát almužnu, pokleknout před Nejsvětější svátostí a s náležitou zbožností prožít mši svatou.

Kdo má na své duši malou skvrnu, ten je, milé děti, podoben člověku, který trpí malou nevolností. Nepotřebuje jít k lékaři, může se uzdravit sám. Když má bolení hlavy, potřebuje si jen lehnout, má-li hlad, potřebuje se najíst. Ale pokud je nebezpečně raněn, pak je nemoc vážná. V tom případě je však lékař nutný a tento člověk se musí řídit jeho pokyny. Právě tak to musí dělat i ten, kdo se dopustil těžkého hříchu. Musí hledat pomoc u lékaře duší, jímž je kněz. Musí užívat lék, který mu předepíše, a tím je zpověď.

Diskuse o manželství s pseudokřesťany

Tak jsem si včera zadiskutoval na stránce události Křesťané na Prague Pride, kterou si provozuje skupinka pseudokřesťanů, co se domnívají, že křesťané by měli projevit svou „lásku k homosexuálům“ účastí na Prague Pride, nebo alespoň podporou této akce. Potvrdil jsem si předchozí zkušenosti: krátká smysluplná diskuse se sodomity i jejich „křesťanskými“ podporovateli je prakticky nemožná, protože si prostě nemůžeme porozumět…

První problém je, že pseudokřesťané se sice ohánějí Biblí, ale ve skutečnosti je její obsah naprosto nezajímá. Slouží jim jen na podporu jejich představ o životě, lásce a křesťanství získaných ve světě a za tímto účelem dokáží dělat s biblickými texty neuvěřitelné prostocviky, v jejichž rámci ztrácí i ten nejjasnější výrok svůj význam (včetně např. naprosto jasného a nezpochybnitelného odmítnutí homosexuálního styku sv. Pavlem).

O zadostiučinění

Sv. Jan Maria Vianney

Přinášejte tedy plody hodné obrácení. (Lk 3,8)

Toto říká předchůdce Krista Pána zástupům lidí na poušti, kteří k němu přicházeli s otázkou, co mají dělat, aby dosáhli života věčného. Sv. Jan Křtitel jim nakázal nést ovoce hodné pokání. Kdokoliv z nás udělal hřích, i kdyby už získal odpuštění, musí dělat pokání, aby mu byl také odpuštěn trest věčný. Mezi svátostí křtu a svátostí pokání je ten rozdíl, že při křtu se objevuje samotné Boží milosrdenství, že Bůh nám všechno odpouští a nic od nás nevyžaduje; ve svátosti pokání nám odpouští hříchy, ale žádá od nás nápravu a pokání. Takto napravuje hříšníka, který pohrdl milostmi nadpřirozenými. Proto musíme ochotně splnit úkony pokání, spojovat je s utrpením Ježíše a pamatovat na to, že jen s ohledem na jeho zásluhy můžeme usmířit Boží majestát, který jsme urazili.

V dnešním poučení vám ukážu, že musíme činit pokání také za hříchy, které už byly odpuštěny. Za druhé vyjmenuji skutky a dobré činy,  kterými můžeme zadostiučinit Boží spravedlnosti.

O rozhřešení

Sv. Jan Maria Vianney

Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny,

komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20, 23)

Kolik utrpení musel snášet Spasitel, kolik pohrdání; jak bolestně musel umírat, aby tato slova dostala skutečnou moc. A my jsme často tak zaslepení, tak nerozhodní, že se nám zdá, jako by to záleželo na knězi, zda udělí nebo neudělí rozhřešení. Drazí bratři, velmi se mýlíme. Ten, kdo uděluje svátost pokání, je pouze správcem milostí a zásluh Ježíše Krista (srv. 1Kor 4,1), proto je musí rozdělovat podle přesně stanovených pravidel. Svatá bázeň provází nejednou ubohého kněze při vykonávání tohoto nelehkého úřadu, protože když chce zachraňovat jiné, snadno může zahubit sebe samého. Hrozný účet ho čeká na Božím soudě za všechna udělená rozhřešení, jestli byl rozmařilým nebo skoupým správcem nebeských milostí. Jak je zde snadné zmýlit se! V takové chvíli by mnoho kněží volilo být raději ve stavu světském než v duchovním! Ale také mnoho světských lidí čeká tvrdá odpovědnost za to, že se možná nikdy nemodlili za své pastýře, za ty, kteří se pro jejich záchranu vydali do záhuby…

O lítosti

Sv. Jan Maria Vianney

Běda mi, protože jsem v životě mnoho zhřešil. (Sv. Augustin, Vyznání 2,10)

Tato slova řekl sv. Augustin, když po letech v myšlenkách procházel dávné chvíle svého života. Když na ně vzpomínal, srdce mu pukalo žalem. Není divné, že s tak velkou vroucností v duši volal: „Ó Bože, promarnil jsem svá léta, když jsem tě nemiloval. Ó Pane, nevzpomínej na mé dávné poklesky.“

Jak blahoslavené, jak cenné jsou slzy, které velkého hříšníka proměnily ve světce! Srdce zlomené bolestí znovu získalo ztracenou přízeň Boží. Kéž bychom i my, když vzpomínáme na viny, které jsme nadělali, mohli se sv. Augustinem zopakovat: „Běda mi, neboť jsem mnoho zhřešil v dřívějších letech svého života! Bože, buď milosrdný mé duši!“

Všichni jsme hříšní, všichni potřebujeme Boží milosrdenství. Máme velké štěstí, že je můžeme nalézt, že jako marnotratný syn přijmeme odpuštění, když padneme na kolena před  nejlepším z otců. Jestli chceme přijmout odpuštění, musíme mít upřímnou lítost a pevné předsevzetí nápravy. Dnes vám tedy budu mluvit o lítosti a o pevném předsevzetí napravit se.

O zpovědi

Sv. Jan Maria Vianney

Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar,
ale kdo je vyzná a opouští, dojde slitování. (Př 28,13)

Nedávno jsme mluvili o tom, že jestli chceme přijmout odpuštění, je třeba, abychom při zpovědi vyznali všechny smrtelné hříchy, jejich druh, počet a souvislosti s nimi spojené. Je strašný zločin, jestli někdo ze strachu nebo ze studu úmyslně ukrývá své hříchy. Občas bývá důvodem svatokrádežné zpovědi i lenost. Stává se to tehdy, když někdo svědomitě nedělá zpytování svědomí a nechce upřímně poznat své hříchy. Velmi by také zhřešil ten, kdo by vykonal generální zpověď jenom proto, aby do ní mohl zamíchat hříchy spáchané nedávno. Tím způsobem chtějí někteří uniknout studu a navodit dojem, že současné těžké hříchy vykonaly už dávno. Kdo takto postupuje, ten obelhává zpovědníka, ale Boha neoklame.

Jedním z velmi nebezpečných následků hříchu je to, že zaslepuje člověka. Zaslepení způsobuje, že lidé dělají zpytování svědomí s rutinou, rozpomenou se na několik hříchů, které jsou u nich nejčastější, jako proklínání, braní jména Božího nadarmo, hněv, ale nesestoupili do hlubiny srdce, aby důkladně rozpoznali počet a zlo svých hříchů. Jiní se zase pozastavují nad tím, jakým způsobem mají přednést své hříchy, aby se nemuseli stydět. Je možno oklamat zpovědníka, ale ne Boha, který zhodnotil i sečetl všechny prohřešky lidí!