Atentát

Včera uplynulo 99 let od atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d’Este. Pouhých 99 let! Jak se změnil svět za tu dobu?

Po technické stránce zajisté zcela radikálně. Věda a technika však jistě nejsou nejlepším kritériem pro hodnocení. Vždyť rozhodující ikony dnešní doby již tehdy existovaly. Po silnicích jezdily automobily, záznam zvuku již rovněž existoval, po Praze jezdily elektrické tramvaje a lidé se těšili i z elektrického osvětlení. Není důvod k přesvědčení, že tento vývoj by se zastavil, kdyby se svět vydal jiným směrem, než jak to historie zaznamenala.

Svět se však radikálně změnil i po stránce mravní. A tady už, obávám se, tolik důvodů k jásotu nemáme.

Jak to souvisí s atentátem? Nu, možná ani ne tolik. A přesto…

Ticho

Ve čtvrté adventní neděli se společně s básněmi Ney Marie Brkičové a Václava Renče zamyslíme nad tím, zda jsme během adventní doby svá srdce dokázali udržet u Boha a Jeho záležitostí, nebo spíše u lpění na tomto světe a ve vězení jeho osidel.

Panna Maria, neobydlené příbytky, květiny a krásné věci

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč lidé ve chvílích úzkosti, prázdnoty a uštvání sebou samými vyhledávají rozptýlení spíše ve věcech záporných a škodlivých, než zdravých a užitečných? Je jisté, že málokdo řeší své existenciální chmury tím, že je prostě nechá působit, odevzdaně je snáší, aniž by musel vyvíjet nějakou horečnatou aktivitu pro rozptýlení. Podnět k úvaze na toto téma spatřuji v evangelijním podobenství o neobydleném příbytku uvnitř lidské duše:

Svět

To, co se v křesťanství označuje jako nepřátelství se světem, je mnohdy mylně chápáno jako zbabělý únik nebo neschopnost konfrontovat se se životem v odvaze a síle dospělého člověka. Je nutné nejdřív poznat, vůči čemu se ohrazujeme a co odmítáme, ale také dobře vědět, co si  volíme jako druhou cestu, tu  správnou. Kdo ví, kvůli Komu opouští svět, nikdy tuto volbu nečiní z lidské nezralosti, ale z lásky. Opustit některé viditelné pomíjivé věci může znamenat nahlédnout království  Boží, viditelné očima duše, už na zemi.  A tento krok je vždy krokem odvahy a zralosti. Básně napsali Rio Presiner (13. listopadu 1925 Mukačevo, Československo – 20. října 2007 Indianola Pensylvánie) a Jan Vladislav (15. ledna 1923 Hlohovec, nyní Slovensko – 3. března 2009, Praha) a pocházejí ze sbírek Odstup a Hořící člověk.