Omluva ženám všem

David Hibsch

Když dnešní žena zaslechne slovo POTRAT, GENOCIDA NENAROZENÝCH či VRAŽDA NENAROZENÝCH DĚTÍ, většinou se naježí. Okamžitě se domnívá, že je na ní útočeno, zvlášť když některý z těchto pojmů užije muž. Je přesvědčena, že muž k tomu nemá co říci, ba přímo říct nesmí. Proč je tomu tak? Současné ženy totiž považují rozhodnutí o bytí a nebytí svých dětí za projev své svrchované individuální svobody. Kde na to přišly a mají to vůbec ze své hlavy?

Vždy v dějinách existovala snaha oddělit sexualitu od zodpovědnosti. Po celé dějiny rovněž existuje snaha učinit z ženy příležitostný sexuální objekt a bohužel ženy jsou tuto roli dokonce ochotné akceptovat. Toho si v minulosti někdo všiml. Všimli si toho opět muži a zanesli to do svého velkého plánu revolučních celospolečenských změn. Samozřejmě vždy existoval i zcela opačný přístup. Existovali totiž i muži, kteří viděli v ženě krásnou bytost obdařenou schopností přivést na svět nového člověka a chtěli o ni pečovat a být jí jistotou. V dobách osvícenství a během 19. století však zesílil tlak určitých mužů na ženy ve smyslu, že by bylo vlastně lépe i oboustranně výhodné kdyby manželství, mateřství a rodinu nebraly příliš vážně. Proč? Zaprvé někteří muži chtěli svévolně užívat sex bez odpovědnosti, ale byla zde rovněž skupina vlivných mužů, kteří sledovali mnohem „vyšší“ cíl. Právě tito muži chtěli a stále chtějí změnit svět. K dosažení těchto změn potřebují redukovat lidstvo, zlikvidovat rodinu jako ustavující jednotku společnosti a získat absolutní ideový vliv na výchovu dětí (školství). Tyto své vize potřebovali prodat jako „dobro“, tedy jako projev osvobození člověka od tzv. dogmat.

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.

Eugenics and other Evils (2): The First Obstacles

G. K. Chesterton

Now before I set about arguing these things, there is a cloud of skirmishers, of harmless and confused modern sceptics, who ought to be cleared off or calmed down before we come to debate with the real doctors of the heresy. If I sum up my statement thus: „Eugenics, as discussed, evidently means the control of some men over the marriage and unmarriage of others; and probably means the control of the few over the marriage and unmarriage of the many,“ I shall first of all receive the sort of answers that float like skim on the surface of teacups and talk. I may very roughly and rapidly divide these preliminary objectors into five sects; whom I will call the Euphemists, the Casuists, the Autocrats, the Precedenters, and the Endeavourers. When we have answered the immediate protestation of all these good, shouting, short-sighted people, we can begin to do justice to those intelligences that are really behind the idea.

Most Eugenists are Euphemists. I mean merely that short words startle them, while long words soothe them. And they are utterly incapable of translating the one into the other, however obviously they mean the same thing. Say to them „The persuasive and even coercive powers of the citizen should enable him to make sure that the burden of longevity in the previous generations does not become disproportionate and intolerable, especially to the females?“; say this to them and they sway slightly to and fro like babies sent to sleep in cradles. Say to them „Murder your mother,“ and they sit up quite suddenly. Yet the two sentences, in cold logic, are exactly the same. Say to them „It is not improbable that a period may arrive when the narrow if once useful distinction between the anthropoid homo and the other animals, which has been modified on so many moral points, may be modified also even in regard to the important question of the extension of human diet“; say this to them, and beauty born of murmuring sound will pass into their faces. But say to them, in a simple, manly, hearty way „Let’s eat a man!“ and their surprise is quite surprising. Yet the sentences say just the same thing. Now, if anyone thinks these two instances extravagant, I will refer to two actual cases from the Eugenic discussions. When Sir Oliver Lodge spoke of the methods „of the stud-farm“ many Eugenists exclaimed against the crudity of the suggestion. Yet long before that one of the ablest champions in the other interest had written „What nonsense this education is! Who could educate a racehorse or a greyhound?“ Which most certainly either means nothing, or the human stud-farm. Or again, when I spoke of people „being married forcibly by the police,“ another distinguished Eugenist almost achieved high spirits in his hearty assurance that no such thing had ever come into their heads. Yet a few days after I saw a Eugenist pronouncement, to the effect that the State ought to extend its powers in this area. The State can only be that corporation which men permit to employ compulsion; and this area can only be the area of sexual selection. I mean somewhat more than an idle jest when I say that the policeman will generally be found in that area. But I willingly admit that the policeman who looks after weddings will be like the policeman who looks after wedding-presents. He will be in plain clothes. I do not mean that a man in blue with a helmet will drag the bride and bridegroom to the altar. I do mean that nobody that man in blue is told to arrest will even dare to come near the church. Sir Oliver did not mean that men would be tied up in stables and scrubbed down by grooms. He meant that they would undergo a loss of liberty which to men is even more infamous. He meant that the only formula important to Eugenists would be „by Smith out of Jones.“ Such a formula is one of the shortest in the world; and is certainly the shortest way with the Euphemists.

Víra (4): Víra jako milost Boží a svobodný lidský úkon

Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).

To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24).

Nenarodené slová

Rozmýšľam, čo je asi jednou z najhorších vecí, ak nie najhoršou, ktorú moderná doba, vyklamávajúc človeku, že je slobodný alebo hodný vykonať takmer všetko podľa vlastného rozmyslu; priniesla. Sloboda v modernom pojatí by sa vlastne dala nazvať slobodou hlúposti. Lebo niežeby človek nebol slobodný vykonať takmer všetko, čo mu napadne a ublížiť takmer všetkému. Prikázania svetových náboženstiev, starých etík a filozofií tu však boli nato, aby varovali, ako človek má konať alebo ako konať nemá, aby sám sebe neprivolal záhubu.

Táto podivná sloboda, ktorá vlastne hodnoty nikdy nezmenila, ani zmeniť nemôže, lebo vzduch neprestane byť vzduchom, slnko slnkom, orol orlom a kráľ kráľom… však priniesla do ľudských duší, aj do smerovania spoločnosti, zmätok. Pravda sa zahalila, treba sa k nej dlho prepracovávať.  Pritom však doba zrýchlila tempo tak, že na to jednotlivcovi nedopraje pokoj a ani čas.

Tak píšem aspoň tento text a nazývam ho nenarodenými slovami. Lebo ich vidím všade navôkol. Vidím slová, ospravedlnenia a uznania, čo by mali byť napísané – a nie sú. Vidím nenarodené slová na reklamných pútačoch. Počujem nenarodené slová v univerzitných sálach a na televíznych obrazovkách. Vidím nenarodené slová v novinách a na vedeckých pracoviskách, cítim ich za múrmi v takmer každej rodine. Lebo všetky tieto miesta by mali povznášať, rozvíjať a kultivovať dušu. No nedeje sa tak.

Kapitalismus a manželství

G. K. Chesterton (1914)

Tak jak existuje věc zvaná intensivní pěstba, tak musí existovat něco, co by se nazývalo intensivní čtení, čtení celé věty naráz, aby člověk pocítil plnou váhu běžných slov, které používáme. Připomínalo by to, víc než cokoliv jiného, pozornost ke slovům vynakládanou při děsivé úloze korektora, jíž jsem se pár dní věnoval. Je to úloha, při níž člověk musí neustále dávat pozor, zda slunce náhodnou nestoupá na oblohu v podobě sumce, a když napudrovaný lokaj v jakési romanci nechá zavolat kočár, musí se dávat pozor, aby místo toho nevyvolal požár. Ale zatímco korektor musí dávat pozor na slova, která dávají dohromady nesmysl, intensivní čtenář by měl dávat pozor na slova, která dávají smysl, a snažit se z nich vytěžit skutečný význam. Vezme-li nějakou docela obyčejnou větu, třeba „Maria má malého beránka“, nalezne v každém slově větvící se vyhlídky. Slovo „Maria“ odhaluje hustý les legend, vyznání a polemik. Slovo „má“ je čep, na kterém se neustále otáčí socialismus, kapitalismus, syndikalismus a celé závratné kolo našeho industriálního věku. Slovo „malého“ otevírá bezednou propast filosofických sporů o relativitě a odlišnosti stupňů: a také naznačuje, když je vezmeme v souvislostech, tajemství zálibných zdrobnělin a lásky k omezeným věcem. Na první pohled se zdá zbytečné mluvit o malém beránkovi, beránci bývají zřídka obří velkosti. Básníci ale mluví o „malém beránkovi“ tak, jako patrioti mluví o „malém sevřeném“ ostrově, protože všichni věci zmenšujeme, když kolem nich chceme hodně nadělat. A pokud jde o slovo „beránek“, pak se zdá, že od hagagiografie po domácí hospodaření není tématu, o kterém by se v souvislosti s ním nedalo hovořit. Na slově je něco víc, než jeho první odvození či poslední definice. Má svou hodnotu, sílu a magii, a zejména učení, ještě víc než neučení, se dnes zdají hluší a nedbalí k hodnotě slov. Řekl bych, že „Maria má malého beránka“ se obecně říkalo s větší odpovědností a pochopením než „Anglie má malé loďstvo“ nebo „Lloyd George je malý Anligčánek.“

O potratářských emociomentech I: Svoboda volby

V této sérii se podíváme na některé mimořádně oblíbené linie mlžení, které potratáři spolehlivě tasí, když se dostávají do argumentační nouze, a se kterými dobývají, řekl bych, největší úspěchy. Zajímavé je na nich to, že jde nikoliv o nějakou argumentaci nebo logiku, ale o falešné „emociomenty“, emocionální a lživé výkřiky apelující dílem na falešný soucit a dílem na sobectví. Prvním „emociomentem“ je „svoboda volby“.

Člověk v sobě

V tomto světě jasně cítíme omezení a nesvobodu, která  plyne z toho, že jsme pouze na cestě, spoutáni smrtelností, slabostí a útoky zlého. Bůh nám však dává ve chvílích své milosti i zde poznat předchuť budoucí Slávy v Jeho Království, nebráníme-li se. Někdy je tou nějvětší překážkou, která nám brání dojít k Pravdě, právě naše vlastní spletité a tvrdohlavé já. Básně napsal Ivan Diviš  a Nea Marie  Brkičová.

Spása

Postní doba nás vede k  rozjímání, v koho a v co vkládáme svou  naději,  čemu nebo komu  věříme, komu bychom rádi věřili, ale dáváme přednost světu a jeho lákadlům, protože nás uspokojí rychle a povrchně. Je neštěstí nechat se ovlivnit  lidmi, kteří prohlašují svá přání za Boží vůli a matou služebníky Páně  tím, že je odvádějí od Otce. Jediným lékem na zatemněnou mysl a neschopnost rozlišovat je neochvějná důvěra a láska k jedinému bezpečnému přístavu – Pánu  Ježíši Kristu. Básně napsala Nea Marie Brkičová.