Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

17/02/2014

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Ambrož z Milána

07/12/2013

Sv. Ambrož zakazuje císaři Theodosiovi vstup do katedrály.

„Císař má moc nad hradbami, ale nad svatyněmi právo nemá, to jsou domy Boží! Kdyby žádal, co je moje, dal bych mu vše, ačkoliv co mám patří chudým. Jsem připraven podstoupit žalář i smrt, ale chrám Páně nevydám!“ – sv. Ambrož z Milána

Dnes, v den výročí jeho biskupského svěcení, si připomínáme sv. Ambrože z Milána († 397), biskupa a učitele Církve, jednoho z nejvlivnějších teologů 4. století a nejlepších biskupů, jaké kdy Církev měla. Je to opravdu mimořádná postava, která nám má dodnes co říci nejen o teologii, ale i o odvaze a povinnosti.

Začínal jako politik a jeho volba biskupem v císařské městě Miláně byla naprosto nečekaným šokem. Nově zvolený cca pětatřicetiletý biskup totiž nejenže nebyl duchovní, ale dokonce nebyl ani pokřtěn, teprve prodělával katechumenát. On sám si ožehavosti této situace byl velice dobře vědom a volbu nejprve odmítal, teprve později se nechal přesvědčit, možná i protože císař si přál, aby volbu přijal, a protože jeho odmítnutí mohlo znamenat krvavé nepokoje (místní obec byla rozštěpena na pravověrné katolíky a přívržence arianismu a nebyla schopna se na volbě shodnout, Ambrož byl zvolen jako „neutrální“ osoba). Číst zbytek příspěvku »


Víra (9): Víra a rozum (věda)

10/04/2013

Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.

Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.

Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12). Číst zbytek příspěvku »


Otče Petráčku, probuďte se!

18/10/2012

Co mne nejvíce zaráží na textu otce Petráčka „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance“ (jakož i na dalších podobných textech nekritických ctitelů koncilu), je ochota autora přepisovat současnou hmatatelnou a nepřehlédnutelnou realitu. V článku otce Petráčka uhodí do očí hned několik těžko uvěřitelných úprav reality. S první se vypořádal článek Dr. Malého a čtenáři pod ním, když se zabývali tvrzením o propadu počtu věřících před koncilem a srovnali tehdejší situaci s mnohem zoufalejší situací dnešní. Já se zde dovolím podívat na další pochybné teze… Číst zbytek příspěvku »


Vztah umění a náboženství v estetice a katolické teologii

24/06/2010

V následujících řádcích se budeme zabývat vztahem umění a náboženství. Představíme si teorie, které tyto oblasti staví velmi těsně vedle sebe, dokonce tak těsně, že stírají rozdíly mezi nimi, až k tvrzení, že umění nahrazuje náboženství. Číst zbytek příspěvku »