Orlové se sešli na Svaté Hoře

Čelo průvodu.
(foto D. Chadimová)

17. května 2014 proběhl již sedmý ročník tradiční orelské pouti k Panně Marii Svatohorské na Svatou Horu u Příbrami, při níž orlové přicházejí prosit Pannu Marii o přímluvu, aby katolický Orel naplňoval své náboženské a vlastenecké poslání v národě, hájil důsledně práva Církve a vlasti a nelekal se protivenství.

Asi sto účastníků poutě, mezi nimiž byli vedle samotných orlů i členové jejich spřátelených a přidružených spolků (hornický spolek Prokop, Řád sv. Huberta a baráčníci), jakož i externí příznivci Orla a tradiční liturgie, vyrazilo navzdory nepříznivé předpovědi počasí a hrozivě zachmuřené obloze od příbramského kostela Jakuba Staršího ulicemi města na Svatou Horu. Cestou se modlili růženec (slavný a světla – přiznám se, že ta druhé volba mne poněkud udivila) a pěli mariánské písně.

Mešní liturgie v kontextu dne

Každý, kdo se o mešní liturgii více či méně zajímá, ví z církevního kalendáře něco o jejím vztahu k průběhu ročního rytmu. Méně je známo o jejím vztahu k dennímu rytmu, což je způsobeno zejména protikladem mezi tradičním pojetím, že mše svatá se slouží ráno, a praxí vynucenou mnoha mimoliturgickými faktory, že nám často nezbývá než žádat, aby byla mše svatá večer. Opravdu, původní pojetí, že mešní liturgie (až na výjimky) má pro věřící zahájit den (přesně vzato fyziologický a astronomický den, začínající východem slunce), se projevuje i v liturgických předpisech, ty jsou však určeny v první řadě pro klérus a tam je to složitější.

Jak známo, kromě mešní liturgie existuje ještě liturgie hodin a do jejího rytmu ve starších dobách byla mše svatá integrována, jak můžeme pozorovat ještě dnes na příklad, nahlédneme-li do „usuálu“ (Liber usualis missae et oficii pro dominicis et festis cum canto gregoriano ex editione vaticana adamussim excerpto…, Desclée & Socii, Tournai), kde jsou texty a zpěvy jak pro mešní liturgii tak pro liturgii hodin uvedeny v denním pořadu pro význačnější liturgické příležitosti: liturgický den začíná prvními nešporami – tedy večerem před tím, jak chápeme den v občanském smyslu – pak se předpokládá matutinum (ač to znamená latinsky ranní, značilo to – zejména v mnišské praxi – obřady praktikované během druhé poloviny noci), primy, tercie a po nich mše sv., po které pak následují sexty, nony, nešpory (zvané druhé) a kompletář.

Závěr mše svaté (O tridentské mši svaté XV)

Ite, missa est

Od tohoto místa popisujeme pokračování mešního obřadu jak po ukončení přijímání věřících, tak po ukončení přijímání celebranta v případě, že k přijímání věřících nedošlo. Nejprve – pro jednoduchost – uveďme, co se děje v případě, když je k dispozici právě jeden ministrant.

Ten jde k epištolní straně oltáře a vezme do rukou konvičky (drží je za ouška), v pravé ruce tu s vínem. Celebrant u oltáře vezme kalich za nodus do pravé ruky (stále ještě s palcem spojeným s ukazováčkem), a nastaví jej poněkud dál od sebe. Ministrant nalije do kalicha trochu vína (ne všechno), celebrant podrží kalich před sebou a zakrouží s ním tak, aby víno omylo vnitřní stěny kalicha. Modlí se při tom následující modlitbu:

Quod ore súmpsimus, Dómine, pura mente capiámus: et de múnere temporáli fiat nobis remédium sempitérnum.

Přijímání věřících (O tridentské mši svaté XIV)

Má-li někdo misálek, např. Schallerův, může se poněkud divit tomu, že je v něm přijímání věřících nějak odbyto. Je to mimo jiné důsledek toho, že v tridentském misále přijímání věřících není. A to je zase mimo jiné důsledkem toho, že mše svatá může být celebrována i bez přijímání, resp. účasti věřících vůbec, čili může při ní přijímat jen celebrant. Ritus přijímání věřících je dán ne v misálu, nýbrž v rituálu, a tak v případě přijímání věřících na příslušnou stať v rituálu celebrant „odskočí“ a po ukončení přijímání věřících se z rituálu do misálu „vrátí“ (pro moderního člověka pracujícího s počítačem nejde o nic zvláštního, nejvýše může obdivovat to, jak katolická církev dokázala „programátorsky myslet“ už před staletími).

Naznačená nezávislost přijímání věřících na misále (ale ovšem nejen ona) umožnila Janu XXIII. v roce 1960 jeho ritus poněkud zkrátit. A tak si nejprve popišme, jak probíhá přijímání věřících dle původního ritu, a pak, jak bylo zkráceno.

Modlitba Páně (O tridentské mši svaté XII)

Na konci předminulé – desáté – části výkladu k tridentské mši svaté jsme uvedli, že mešní kánon končí celebrant slovy Per omnia saecula saecolorum, na které se odpoví Amen. Při zpívané, resp. slavné mši svaté celebrant ta slova zazpívá a sbor nebo lépe všichni přítomní věřící zazpívají odpověď Amen, při tiché mši svaté vysloví celebrant uvedená slova nahlas a odpověď Amen je na ministrantech, při recitované mši svaté odpovědí Amen všichni přítomní.

V případě zpěvu jsou nápěvy toho, co zpívá celebrant, i odpovědi Amen stejné jako v podobném případě na začátku preface (či – přesněji – na konci obětování; viz část VII. Preface a Sanktus v prvním čísle letošního ročníku) a jde také o stejný umělecký prostředek k vyjádření jednoty mešního obřadu: jako u dialogu před prefací šlo o vyjádření přechodu z obětování na následující mešní kánon, tak nyní jde o vyjádření přechodu z mešního kánonu na další část mše svaté, totiž přijímání.

Církevní kalendář (O tridentské mši svaté XI)

Stránka ze středověkého lit. kalendáře

Po čtvrté části výkladu mše svaté podle tridentského ritu jsme učinili jakýsi oddech při sledování její dynamiky a zařadili jsme výklad o paramentech a o bohoslužebných nádobách. Tento oddech ve výkladu oddělil už dokončený výklad bohoslužby katechumenů od nastávajícího výkladu bohoslužby oběti a v něm jsme naznačili, že někdy později bude vyložena i struktura církevního roku (církevní kalendář) odpovídající tridentskému ritu. To činíme tentokrát a zařadili jsme tedy jakýsi další oddech, právě mezi mešní kánon a – v širším slova smyslu – svaté přijímání.

Církevní kalendář není nějaká zcela univerzální organizace roku. Abychom ukázali, kam až rozdílnost může jít (a je přípustná), poznamenejme, že např. církevní kalendář odpovídající arménskému ritu (přijatý s tímto ritem i do sjednocené arménsko-katolické církve) přiřazuje sice význačným svátkům jakási pevná data, ale s výjimkou Vánoc nechává každý jednotlivý rok takové datum „zaokrouhlit“ na nejbližší neděli, takže na příklad svátek Nanebevzetí Panny Marie, kterému je přiřazeno datum 15. srpna jako v latinských ritech, se dle polohy neděle slaví mezi 12. až 18. srpnem. Nadto tentýž kalendář dělí církevní rok na čtyři období, a to adventní spolu s vánočním, velikonoční, období od Nanebevzetí Panny Marie a období od Povýšení svatého Kříže. Jiným příkladem je milánský ritus (tedy jeden z latinských ritů), jehož advent má ne čtyři, ale šest nedělí a jehož církevní rok se dělí (nebo alespoň do koncilní reformy dělil) na „zimní část“, začínající první adventní nedělí, a „letní část“, začínající přibližně po čtení proroctví při liturgii velikonoční vigilie.

Po proměňování (O tridentské mši svaté X)

Anamnese

Jak už jsme poznamenali v předchozí části, vlastní text proměňování je jádrem rozsáhlejšího textu, který začíná slovy Quam oblationem a má – zejména viděn v doslovném českém překladu – formu blízkou jediné souvislé, i když složitě strukturované větě. A tato „věta“ pokračuje po proměňování vína dále následujícím textem:

Unde et mémores, Dómine, nos servi tui sed et plebs tua sancta, ejúsdem Christi Fílii tui, Dómini nostri, tam beátæ passiónis, nec non et ab ínferis resurrectiónis, sed et in cælos gloriósæ ascensiónis: offérimus præcláræ majestáti tuæ de tuis donis ac datis, hóstiam puram, hóstiam sanctam, hóstiam immaculátam, Panem sanctum vitæ ætérnæ, et Cálicem salútis perpétuæ.

Unde je latinská spojka odpovídající našim výrazům „z čehož“, „odkud“, „odtud“, „proto“, „a tedy“, „a tak“ a „pročež“. Tento text tedy přímo navazuje na předchozí slova: „Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit“, vyslovená těsně před pozdvižením kalicha, a nazývá se anamnesí, což je řecky „vzpomínka“, resp. „připomínka“. Jeho doslovný překlad je následující (jako v předešlých částech i nyní zachováváme kvůli lepší čtenářově orientaci v překladu interpunkční znaménka):

„Proto i pamětlivi, Pane, my služebníci tvoji a lid tvůj svatý, téhož Krista Syna tvého, Pána našeho, jak blahého umučení, i zajisté z podsvětí zmrtvýchvstání, ale i na nebe slavného vystoupení: obětujeme přeslavné velebnosti tvé z tvých věnování a darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, Chléb svatý života věčného a Kalich spásy věčné.“

Preface a Sanctus (O tridentské mši svaté VII)

Fází mše svaté, kterou jsme popsali v minulém díle, končí obětování a na ně navazuje ta nejdůležitější část, existující v úzkém vztahu k proměňování. A v navázání se opět projevuje ta umělecká stránka tridentského ritu, o které jsme se zmínili už v kdysi (viz druhý odstavec na str. 76 třetího čísla loňského ročníku), tentokrát ovšem s použitím jiných prostředků: celebrant, který četl celou tichou modlitbu opravdu potichu, vysloví poslední slova Per omnia saécula saeculórum jejího závěru tak, aby je mohli slyšet ministranti (při recitované mši svaté všichni přítomní), a při zpívané mši svaté je zazpívá. Ministranti, resp. věřící, resp. sbor odpovědí Amen, a tím je fakticky ukončeno obětování, zatímco z hlediska komunikace je zahájen „dialog“ mezi celebrantem a lidem (reprezentovaným případně ministranty či sborem), který už zcela jednoznačně patří do té části následující. Doplňme ještě, že pokud byly čteny tiché modlitby s dvěma závěry, pak to, co jsme právě popsali, platí jen pro ten druhý závěr; ten první musí být vysloven tiše jako vše ostatní z tiché modlitby.

Na rozdíl od pokoncilního ritu, kdy se při zpívané mši svaté obvykle přednese celá tichá modlitba až do závěrečného Amen na jednom tónu, mají v tridentském ritu při zpívané mši svaté ta poslední slova tiché modlitby vlastní nápěv, který už melodicky předznamenává následující úseky dialogu. Ten pokračuje slovy celebranta Dóminus vobíscum, následovanými odpovědí Et cum spíritu tuo. Tato slova zazněla ve mši sv. dle tridentského ritu již vícekrát a ještě zazní, avšak nyní se celebrant neobrací k lidu, nýbrž zůstává stále obrácen k oltáři, a – podobně jako tomu bylo už s ukončením tiché modlitby – při zpívané mši svaté vyžadují tato slova jiný nápěv než výskyty stejných slov před tím. Jde také o nápěv melodicky příbuzný nápěvům dalších veršů dialogu (ještě se o tom podrobněji zmíníme). A celebrant ani nerozpíná ruce, nýbrž je položí – nesepjaté, ale vzájemně poněkud oddálené – na oltář.

Obětování – druhá část (O tridentské mši svaté VI)

Okuřování, které následuje, vlastně patří do slavné mše svaté, ale není zakázáno ani při zpívané. Jelikož v dnešní době se mše svatá podle tridentského ritu přijímá vesměs jako cosi výjimečného, co chápeme s velkou vděčností, není od věci počítat s tím, že bude slavena s největší pečlivostí, tedy i s okuřováním.

S okuřováním jsme se setkali už dříve, v druhé části, tam však šlo jen o okuřování oltáře, kdežto při obětování jde o okuřování obětních darů (obě okuřování nejsou nezávislé úkony – chybí-li jedno, není možno připustit v téže mši svaté to druhé).

Obětování – první část (O tridentské mši svaté V)

Když začíná další fáze mše svaté, může být celebrant už u středu oltáře (na příklad když nepronesl promluvu a při Vyznání víry nebyl na sedes) nebo – v opačném případě – se ke středu oltáře odebere. Celebrant si přisune misál blíže k sobě tak, aby z něho mohl od středu oltáře dobře číst, ale vždy jej nechá po své levici. Pak políbí oltář na místě ostatků a zcela stejným způsobem jako před orací pozdraví přítomné slovy Dominus vobiscum a ti mu také stejně jako před orací odpoví Et cum spiritu tuo (viz 2. část  tohoto výkladu „Introit a Gloria“). Pak se celebrant otočí zpět k oltáři a přečte proměnnou část zvanou offertorium.

Ta se původně zpívala během doby, kdy věřící přinášeli obětní dary (a mezi nimi i chléb a víno, které celebrant vybral pro proměnění), což mohlo trvat i delší dobu, a tak zpěv měl podobnou formu jako např. gradualia (tedy verše prokládané refrénem, vše s mnoha tóny a poměrně málo slovy, zpívanými sólistou a scholou); v době, kdy se ustálila praxe používat hostii a víno už předem připravené, nebylo třeba zpívat tak dlouho, a tak tridentská liturgie zanechala pro zpěv jen refrén (výjimku činí mše za zemřelé). Termín „antifona k obětování“, zavedený pro pokoncilový ritus, je nepodložený a diletantský. Z podobného důvodu jako pro introit a stupňové zpěvy stanovil tridentský ritus, že text tohoto zpěvu se celebrant na začátku obětování tiše pomodlí.