Svatohorské oplatky

27/05/2013

Svatohorské oplatky

Na orelské pouti na Svatou Horu jsem nakoupil něco svatohorských oplatků pro přátele. Netušil jsem, že mne to později uvede trochu do rozpaků (a ještě později přiměje napsat tento článek). Oplatky byly zabalené v krabicích, takže jsem při jejich nákupu neviděl, jak vypadají. Myslel jsem, že  jde o normální oplatky s obrázkem Svaté Hory a Panny Marie Svatohorské na obalu. Ale to jsem se mýlil…

Sám jsem si toho vlastně nevšiml, protože jsem je po rozbalení při konzumaci nezkoumal (a patrně ani většina ostatních přítomných), ale jedna mladá dáma, která se k nám připojila později, si všimla, že na oplatce je vytlačen obrázek Panny Marie Svatohorské. A tak zkonzumovala jen okraje oplatku a střed nechala být, že:  „To jíst nechce, protože by bylo blbý, jíst Panenku Marii.“ Číst zbytek příspěvku »


Problém tzv. hoblponku

12/06/2012

Jedním z produktů pokoncilní degenerace katolické liturgie je tzv. „obětní stůl“, který slouží v mnoha kostelích jako oltář, u nějž kněz proměňuje a koná další obřady „tváří k lidu“. Často jde o obyčejný dřevěný stůl, který řada tradičních katolíků posměšně nazývá „hoblponkem“.

Z hlediska vkusu a logiky katolické liturgie je pohrdlivý název pro takovýto přebytečný a nedůstojný kus nábytku na místě. Koneckonců i z hlediska tzv. „pokoncilní liturgie“ jde pouze o krátkodobě tolerovatelné provizorium, protože oltář má být kamenný a pevně spojený s podlahou, což pro hoblponk zjevně neplatí. Narážíme zde však na malý problém… Číst zbytek příspěvku »


Doplňky (O tridentské mši svaté XVI)

23/01/2012

Ukončili jsme popis toho, jak se chovat během mše svaté podle tridentského ritu. V tom popisu dostal čtenář postupně – tak jak jsou v průběhu ritu v čase interpretovány – mnoho informací a v některých nyní můžeme udělat jistý formální pořádek. Také můžeme doplnit popis o detaily, na které se někteří čtenáři během vydávání ptali, a které jsme jim tedy dlužni.

Předně, celebrant vícekrát během mše svaté kleká. Doplňme, že když stojí přímo u oltáře, pokleká vždy na jedno (pravé) koleno, a to na krátkou dobu. Když je pod stupni oltáře, může se stát, že má povinnost nebo aspoň příležitost pokleknout na obě kolena. Povinnost je to tehdy, když přichází celebrovat před vystavenou Nejsvětější Svátost oltářní (nebo když od oltáře s vystavenou Nejsvětější Svátostí odchází). Příležitost je to při slovech Et incarnatus est… v Krédu, pokud na ta slova celebrant sestupuje dolů (tedy: jestliže při nich pokleká a nevzdaluje se od oltáře, pokleká na jedno koleno, jestliže je jinde – např. u stupňů oltáře nebo u sedes – může pokleknout na obě kolena). Doplňme ještě, že s výjimkou stupňových modliteb, přijímání věřících a případného použití sedes se celebrant pohybuje co nejblíže oltáři a necestuje po presbytáři, jak se to stalo zvykem při pokoncilním ritu; celebrant také nepřerušuje liturgii mlčenlivým sezením na sedes ani po promluvě, ani po přijímání. Číst zbytek příspěvku »


Vnější znaky úcty jsou důležité

31/05/2011

Z mnoha argumentů, které padají ohledně otázky přijímání na ruku, mne fascinuje jeden, který jsem v posledních týdnech zaznamenal několikrát. Ten argument tvrdí, že vnější znaky úcty nejsou důležité, protože Bůh vidí do našich srdcí. Přiznám se, že jen málokdy má člověk příležitost setkat se s tak ryzí pitomostí. Nebo nestoudností? Číst zbytek příspěvku »