Jak by měla vypadat konzervativní politika

Dopředu musím avizovat, že nehodlám propagovat podobu pravicové, konzervativní strany, kterou nám dvacet let předvádí ODS a její nepovedené dvojče TOP 09. Zvláště se musím distancovat od slovního spojení liberálně-konzervativní, které se asi běžnému diváku televize vybaví při vyslovení pojmu pravicová politika. Že jde o protimluv, nám před pár dny názorně předvedli dva zástupci obou táborů, pánové Hájek a Pajonk. Zatímco prvně jmenovaný pojmenoval věcně a fundamentálně rodinu jako společenství muže a ženy, druhý trval na tom, že do soukromých vztahů nikomu nic není, a že tedy nechť klidně spolu žijí dva homosexuálové. Pravdu, nijak nezasahující do práv jiných, měli v podstatě oba. Nebýt ovšem státních garancí ve věcech zákonných práv a povinností rodiny. Jelikož je v poslední době rodinné právo zevrubně redefinováno, i neškodný a v zásadě správný liberální názor na soužití dvou lidí je tím znehodnocen do té míry, v jakém stádiu je destrukce posvátného svazku manželského.

Konzervativní paternalismus jako slepá ulička

Po roce 1989 se nám, žel Bohu, rozvinula správa věcí veřejných jen a pouze levicovým směrem. Z důvodů, dodnes nevyjasněných, nebyl učiněn rázný soud nad komunistickými zločinci; soudruzi v KSČ i ti bývalí ve stranách ostatních měli nadále možnost ovlivňovat chod společnosti. V ekonomické sféře to bylo ještě markantnější. Vzpomínám na nesmyslná výběrová řízení z roku 1990, ve kterých se hledalo spousta nových ředitelů do podniků. Hlavní podmínkou v nich byla manažerská praxe minimálně pět let.

Jakoby se zde, relativně velmi rychle, vysublimoval demokratický systém, ve kterém se střídají u moci pravice a levice. Mám na mysli strany ODS a ČSSD. Že šlo ve skutečnosti o dvě varianty téhož dokládají nespočetné koalice na komunální úrovni a též, jako vejce vejci si podobny, mnohé finanční skandály. Na celostátní úrovni to dokonce někdy zašlo tak dalece, že levice byla pravicovější než pravice. Vzpomeňme kupříkladu rychlou privatizaci bank, do které se vládám Václava Klause vůbec nechtělo, a jež zmákla, s nezbytnou a mediálně vděčnou vojenskou přepadovkou v IPB, vláda Miloše Zemana.

Dražan a D.O.S.T.

Napište v záhlaví „Klaus“ a máte čtenost jistou. A pokud další text bude – jakkoli – protiklausovský, nemine vás ani všelijaké to poklepávání na ramenou. Prostě úspěch zajištěn.

Snad proto včerejší svou glosu Jan Dražan, zástupce šéfredaktora Lidových novin, nazval Klaus na návštěvě. Však název upoutal i mne. Pravda, spíše proto, že jsem si následně všiml zkratky D.O.S.T.

Před pár dny jsem se totiž zúčastnil na půdě ČSVTS setkání s Václavem Klausem, pořádaného akcí D.O.S.T. na téma Co učinit s českou ekonomikou. Takže mě hned napadlo, že se text týká této akce. A pojala mě zvědavost. Jak asi událost vidí představitel mainstreamového média? Čeho si všiml? Co mně uniklo? Popř. která prezidentova slova hodnotí jinak než já? (Ne snad, že bych měl nějaké velké očekávání…)

Konzervativci, vzpamatujte se!

Václav Klaus

Postupem času se četní čeští (neo)konzervativci probouzejí z letargie a cítí potřebu zastávat se prezidenta Klause a jeho amnestie, přičemž často opakují (spolu s prezidentem) mantru, že zde nejde o kritiku amnestie, ale o útok na Klause a hodnoty, které hájí. Samozřejmě z jistého úhlu pohledu je to pravda, protože kdyby byl (respektive když byl) na Klausově místě Václav Havel, rozhodně by se podobné mediální kampaně nedočkal. Přesto si troufám tvrdit, že tito konzervativci dělají kritickou a nenapravitelnou chybu…

Prezident Klaus byl vždy podivným mixem liberála a konzervativce, který konzervativní politice a hodnotám dílem dost pomáhal a dílem hrozně škodil. Jeho amnestie definitivně rozhodla, že škody mnohonásobně převáží přínos. Tak jak ji koncipoval, je zrůdná a morálně neobhájitelná. Kampaň, která se proti ní zvedla, je v podstatě v pořádku a stojí na straně spravedlnosti. Je naprosto nemístné prezidenta hájit. Jednak si to nezaslouží, jednak to ještě více konzervativní politiku nezaslouženě poškodí.

Gratuluji časopisu Te Deum…

Musím říci, že v souvislosti se smrtí Václava Havla je třeba pogratulovat časopisu Te Deum za přesný a cenný zásah. V jeho zatím posledním čísle (2011/5), které spatřilo světlo světa v listopadu, vyšla série skvělých článků o očistci. Oslavné chóry po smrti Václava Havla krásně podtrhují především článek Trenta Beattieho Krutost bezstarostných kanonizací – je smutné, že nejen řadoví věřící, ale i leckteří kněží potvrzují jeho aktuálnost, když Havla posílají přímou cestou do Nebe, čímž předvádějí přesně ten přístup, který článek zcela oprávněně tvrdě kritizuje.

Proč jsou homosexuální svazky velice škodlivým nesmyslem

Státem uznávané homosexuální svazky, ať už jsou nazývané „registrované partnerství“ či dokonce „manželství“, představují jeden z nejviditelnějších a společensky nejnebezpečnějších příznaků rozkladu naší civilizace. Jejich nebezpečnost přitom spočívá nejen v tom, že takové svazky jsou nesmyslné a podporují amorálnosti, ale (a chtělo by se říci zejména) v tom, že sama jejich existence je přímým a jednoznačným útokem na manželství a rodinu, neboť se neobejde bez totálního a ve svých důsledcích katastrofálního předefinování těchto pojmů…