O pamatování na smrt

Sv. Jan Maria Vianney

„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)

Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem.

Závoj

Dnešní básně o lidském hledání a nazírání skutečnosti pod závojem a „jako v zrcadle“ napsali Jakub Deml a Jan Zahradníček.

Léon Bloy: Hledání Absolutna

V návaznosti na některé básnické texty svatého Jana od Kříže, pojednávající o temnotě a náročnosti autentické duchovní cesty, zveřejňujeme vynikající esej Léona Bloye. Pro tohoto autora bylo téma utrpení při hledání Boha velkým tématem,  které se opakuje také v jeho románech a dalších dílech. Bývá způsobeno především osamělostí, neboť  upřímná a vytrvalá cesta za pravdou obvykle nesnese mnoho věrných společníků.

Stříbrná růže

Je svět a jsou slova a věci navěšené na něm, kterých dennodenně nutno sázet, žnout a odnášet v nepřeberných snopech.

Svět

To, co se v křesťanství označuje jako nepřátelství se světem, je mnohdy mylně chápáno jako zbabělý únik nebo neschopnost konfrontovat se se životem v odvaze a síle dospělého člověka. Je nutné nejdřív poznat, vůči čemu se ohrazujeme a co odmítáme, ale také dobře vědět, co si  volíme jako druhou cestu, tu  správnou. Kdo ví, kvůli Komu opouští svět, nikdy tuto volbu nečiní z lidské nezralosti, ale z lásky. Opustit některé viditelné pomíjivé věci může znamenat nahlédnout království  Boží, viditelné očima duše, už na zemi.  A tento krok je vždy krokem odvahy a zralosti. Básně napsali Rio Presiner (13. listopadu 1925 Mukačevo, Československo – 20. října 2007 Indianola Pensylvánie) a Jan Vladislav (15. ledna 1923 Hlohovec, nyní Slovensko – 3. března 2009, Praha) a pocházejí ze sbírek Odstup a Hořící člověk.

Elegie

V básnické próze Elegie Jana Čepa (31. prosince 1902 Myslechovice u Litovle – 25. ledna 1974 Paříž) ze souboru Zeměžluč a v básni Ney Marie Brkičové se setkáváme s neútěšným dopadem pomíjivosti věcí a rychlého úprku času na tomto světě,  který nás ponouká, abychom svou naději vložili do rukou Věčného.