Halíkovy vánoční knížky a RIV

Český knižní trh si zvykl na to, že každý rok před Vánoci vychází kniha Tomáše Halíka, kterou pak zájemci o plytké filosofování a lacinou spiritualitu naleznou pod stromečkem. Takový už je trh: lidé chtějí Harryho Pottera, dostanou Harryho Pottera, chtějí Halíka, dostanou Halíka. Autoři těchto publikací chtějí peníze, dostanou peníze úměrně tomu, jak moc lidé stojí o jejich díla. V souvislosti s Halíkovými knihami je zajímavá jiná věc – nejde totiž jen o komerční meditace na různá témata, ale podle prof. Halíka jde zároveň i o odborné knihy. Jak je to možné? Začneme trochu ze široka.

Víra (9): Víra a rozum (věda)

Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.

Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.

Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).

Bůh nebo Evoluce?

Popravdě řečeno, nic jsem od polemického semináře na téma Bůh nebo Evoluce, který proběhl 8. září ve Šlapanicích u Brna, neočekával. Možná jsem však jako člen jednoho z pořadatelů byl skeptický až příliš. Byl jsem si vědom, že seminář sotva vyřeší spor, táhnoucí se dějinami dlouhá tisíciletí – neboť ve skutečnosti nepůjde tolik o diskusi nad pravdivostí či omylností v časovém úseku poměrně mladé teorie darwinismu, ale nad věčnou otázkou existence Boha.

V konečném výsledku mohu říci, že jsem se nemýlil. Přesto nemohu napsat, že by se moje skepse potvrdila.

Věda a počátky vesmíru VII

3.3 Metodologický monismus

Každá speciální věda postihuje vlastními metodami určitý aspekt reality, přičemž od ostatních aspektů vědomě abstrahuje. V určité fázi výzkumu je to samozřejmě možné a žádoucí. Stěží však můžeme říci, že vědec, pokud se jeho práce otázky vzniku vesmíru netýkají, je metodologickým monistou, jeho postoj je spíš postojem indiferentním – otázky se práce netýkají, proto je neřeší. Situace se rapidně změní ve chvíli, kdy se dané otázky samy začnou nabízet, jak tomu je kupříkladu v kosmologii, v biologii a jiných disciplínách.

Řada vědců je toho názoru, že v takové chvíli je třeba užít principu Occamovy břitvy, podle které je třeba hledat vysvětlení, která jsou funkční a zároveň užívají méně principů, tj. jsou jednodušší. Stvořitel je chápán jako jakýsi princip navíc, který se nemá zavádět, dokud jsou věci vysvětlitelné bez něj. Problémem je, že vědci často, aby se obešli bez tohoto principu, jsou nuceni přicházet s poměrně krkolomnými vysvětleními, která jsou v konečné fázi proti duchu Occamovy břitvy – Stvořitel je sice odsunut  mimo vědu, ale kvůli tomu je zavedeno mnoho různých nových principů, často ad hoc (Einsteinova kosmologická konstanta, Hoyleova teorie ustáleného stavu, Hawkingův přechod na euklidovský čas).  Occamova břitva zde může popírat sama sebe – pomocí ní je odřezán jeden princip, a aby se bylo možné mu vyhnout, jsou zaváděny principy nové.

Věda a počátky vesmíru VI

3 Počátky vesmíru a věda

Byly představeny dvě základní pojetí počátku vesmíru – teismus a monismus. V této části chceme zamyslet nad tím, zda tyto navýsost filosofické otázky mají nějaký vliv na speciální vědu, zda věda je na jejich zodpovězení nezávislá či naopak přijímá implicitně či explicitně jednu nebo druhou odpověď a zda tuto odpověď můžeme dostat v rámci speciální vědy samotné. V zásadě můžeme rozlišit několik názorů na vztah vědy a filosofických otázek spojených s počátkem vesmíru:

Věda a počátky vesmíru IV

2.2.2 Neohraničený (nevzniklý) vesmír

Podle Plotína [1] svět ve své mnohotvárnosti vzniká emanací z božského Jednoho, tj. absolutního jsoucna (nejde však o akt stvoření, ale o jakési vyzařování). Jedno nemá ani počátek a konec a to, co z něj emanuje, má původ v tomto jsoucnu bez počátku a konce. Prvním výronem z Jednoho, které Plotínos ztotožňuje s Platónovou ideou dobra,  je duch (nús). Duch v myšlení tvoří svět idejí. Výronem ducha je duše, která oživuje smyslový svět a tvoří jej na základě idejí. Plotínos rozeznává jednak duši světa, jednak jednotlivé duše, které s ní tvoří jakousi jednotu. Duše jsou dvojího druhu, vyšší zaměřené k duchu a nižší tíhnoucí ke hmotě. Plotínovo pojetí emanace znovu oživuje filosof Jiří Zeman [2] a spojuje je s teorií informace.

Věda a počátky vesmíru III

2.2 Monismus

Monismus z hlediska počátků předpokládá, že svět je nestvořený, že neexistuje příčina světa, která by mu předcházela a byla od něj odlišná. Podle monismu je svět soběstačný, nepotřebuje žádný vnější impulz. Claude Tresmontant píše:

Je-li ateismus pravdivý, potom je vesmír čistě a jednoduše Bytím, je totalitou všeho jsoucího neboli absolutním Bytím; jinými slovy bytím v absolutním smyslu. Absolutní, latinsky absolutus, znamená: zbavený jakéhokoliv vztahu závislosti. Je-li vesmír sám o sobě, potom není vázán žádným vztahem závislosti. [1]

Za nestvořený svět považovali předsokratičtí filosofové, včetně dvou nejvýraznějších představitelů – Parmenida a Hérakleita. Parmenides se ptá: 

Jak by mohlo jsoucí být potom? A jak by mohlo vzniknout? Neboť kdyby vzniklo, není, a kdyby mělo být v budoucnu, také není. Takto vyhaslo vznikání a po zániku není ani slechu. [2]

 A Hérakleitos tvrdí: 

Tento světový řád [tentýž pro všechny] nevytvořil žádný z bohů ani lidí, ale vždy byl a je a bude: oheň věčně živý, rozněcující se podle míry a hasnoucí podle míry. [3]  

Věda a počátky vesmíru I

1 Úvod

V následující sérii článků se budeme zabývat souvislostí mezi odpovědí na základní otázku filosofické kosmogonie, nauky o vzniku a původu vesmíru, a vědou a vědeckým bádáním. Na otázku, odkud vesmír pochází a jak vznikl, můžeme dostat dvě rozdílné odpovědi: vesmír byl stvořen, tj. má od sebe odlišnou příčinu – Stvořitele, nebo vesmír nebyl stvořen, neexistuje žádná příčina vesmíru odlišná od něj samotného. V závislosti na tom pak rozlišujeme dva kosmogonické systémy – teismus a monismus.

Academia Film Olomouc

V dňoch 13.-18. 4. 2010 prebiehal v Olomouci 45. Ročník Medzinárodného festivalu populárno-vedeckého a dokumentárneho filmu Academia Film Olomouc (AFO). Rovnako ako v minulých rokoch znovu inovačným spôsobom mapoval prírodné, humanitné a sociálno-vedné odbory v kontakte s audiovizuálnymi médiami a nadobudol tak tvorivú a otvorenú platformu pre stretávanie sa vedy s umením. Festival usporiadala Univerzita Palackého v Olomouci a tak sa publikum vedľa filmových profesionálov a vedeckých odborníkov stretáva i s kreatívnym študentským prostredím. V slovách usporiadateľov: „ zvrátiť tradičnú predstavu vedy ako uzatvoreného či nezrozumiteľného priestoru a vedcov ako suchopárnych atribútov. Festival AFO rúca mýty o „neatraktívnosti“ vedy a cez kvalitné snímky ukazuje, že veda je dobrodružstvo ducha a zvrchovaným kultúrnym gestom“.

Katolická elita

Veškerá literatura, jakož i všechno umění, ale též věda, je činnost lidská, třebaže ať se to komu líbí nebo nelíbí; jediným umělcem a vědcem, nebo při nejmenším alespoň autorem impulsu k veškerému umění či k vědě  je tu DUCH  SVATÝ a člověk je jenom jeho pozemským zprostředkovatelem. Duch svatý mluví právě tak ústy katolickými jako buddhistickými a samozřejmě i ústy zcela bezvěreckými.