Sexuální a reprodukční práva

Stoupenci potratů a volného sexu užívají termín „sexuální a reprodukční práva“ k obhajobě svých nemorálních postojů a snaží se vnutit své pojetí společnosti. Jejich pojetí uvádí dokument „Charta sexuálnych a reprodukčných práv IPPF“[1], jenž v některých bodech překračuje tuto tématiku, což je ale nepodstatné pro další text tohoto článku. Dokument sice hovoří o právu na život, ale omezuje ho na všechny lidské bytosti, které se narodily, tedy ještě nenarozeným nepřiznává toto právo. Stojí v něm: „Každý má právo svobodně využívat a kontrolovat svůj sexuální a reprodukční život“ (s přiměřeným ohledem na práva druhých) a „Každý má právo na ochranu před vynuceným těhotenstvím, sterilizaci nebo potratem.“ Jinými slovy Společnosti pro plánované rodičovství jde o právo na sex bez omezení a potrat, což je výslovně uvedeno i ve větě: „Všechny ženy mají právo samostatně se rozhodovat o reprodukčních možnostech, včetně možnosti bezpečného potratu.“ Dále pak „Každý má právo na svobodu myšleni a projevu v souvislosti so svým sexuálním a reprodukčním životem;“ jinak řečeno každý může volně šířit uznávání jakýchkoli zvrhlostí, jako jsou sodomie, antikoncepce, potraty, umělé oplodnění. Z „Každý má právo na ochranu před restriktivním výkladem náboženských textů“ vyplývá, že je tu právo na to nebýt obtěžován od druhých např. odkazem na přikázání „Nesesmilníš“ či „Nepožádáš manželsky bližního svého“, neboť to jsou přece restriktivní (tj. omezující) texty. Dokument dále uvádí právo „na přístup k  bezpečným, účinným a přijatelným metodám kontroly porodnosti,“ neboli právo na to, je-li nemajetný, obdržet zdarma antikoncepční prostředky. Dokument dále uvádí právo každého „se rozhodnout, zda využije služby a které metody antikoncepce využije.“

Zvedni hlavu výš, pevně uchop kříž!

Otec František Kozár

„Ke komu se utečem, v žalosti a bolu svém, né-li k tobě milostná – Matko Sedmibolestná!“  Tuto a ještě množství dalších podobných vět adresovaných Božské rodičce Panně Marii, pronášel v průběhu času svého pozemského putování člověk, který se stal věrným služebníkem Církve svaté, nehynoucím mariánským ctitelem, duchovním otcem, pevným obráncem katolické víry a přítelem, strýčkem, né-li přímo v jistém smyslu dědečkem mnoha dětských duší a těch, kteří byli katolické víry vyznavači a ctitelé. Řeč nemůže být o nikom jiném než o pateru Františku Kozárovi, moravském knězi, držiteli fakulty východního biritualismu (oprávnění sloužit východní liturgii byzantského obřadu), kterého si včera po několikaletém boji s těžkou nemocí povolal k sobě ten, který je nejvýš spravedlivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky.

Kdo byl vlastně otec František? Mnozí obyčejní lidé jej měli v paměti jako nesmírně impulzivního kněze a přítele dětí. Jako člověka, který se nebál bez obav říci na rovinu, co má na srdci, u kterého nebyl problém se vyznat ze svých vin, protože z něj byla jasně cítit Boží láska a milosrdenství jak ve zpovědnici, tak i u oltáře. Kromě toho všeho však byl za svůj dlouhý požehnaný život v délce šedesáti sedmi let obdařen ještě mnoha dalšími hřivnami a jeho sensus fidei vykazoval v soukromí vždycky poměrně jasné poselství toho, že i v komplexu katolického učení, které je nesmírně rozsáhlé, člověk není jen součástí jedné velké vleklé mašinérie, ale je především údem Kristova těla, které má právo na vlastní existenci, má právo se mýlit, ale též musí s téměř dětinnou důvěrou dokázat Jeho jako nejvyšší cíl pokorně následovat – a to i tehdy, když se to nehodí do krámu.