Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.

Proč jsou děti neposlušné (Společně k Bohu XVIII.)

Pěkně to říká svatý Pavel: „Buďte všichni zajedno, ať nejsou mezi vámi hádky.“ – A leckterá maminka nebo babička si asi povzdechne, když to slyší: Však u nás by to tak hezké bylo, jen kdyby ty děti nezlobily.

Každý kněz a každý vychovatel z povolání slyší občas starostlivé otázky rodičů: „My už nevíme, co už máme dělat s naším děckem. Takové hodné dítě to bylo. Teď, co jí jsou tři roky, jako by byla vyměněná. Nechce poslouchat – já sama! – NE! – všechno chce dělat jen sama, i když to neumí, a když ji nutíme poslechnout, tak brečí a vzteká se tak, že je nám za ni až hanba.“

Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu

Francisco Goya, Blázinec, 1812-14

Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis).

Poznání – postižení – umění. II.1.2 Vůle

H. Bosch, Sedm hlavních hříchů

Vůle je neorganická mohutnost, snaživost vycházející z rozumového poznání.[1] Formálním předmětem vůle je dobro, dobro jako takové, které není poznatelné smysly, ale rozumem. Vůle se nachází v rozumu jako ve svém subjektu.

Atributem vůle je svoboda, což je v nejširším slova smyslu indiferentnost, tj. negace určení. Indiferentnost se dělí na pasivní (indifferentia passiva), což je schopnost přijmout určité vymezení, a aktivní (indifferentia activa), což je schopnost být či nebýt činný či být či nebýt činný tak či onak. Aktivní indiferentnost je buď nepřítomnost vnější nutnosti, nebo nepřítomnost vnitřního nucení daného přirozeností. Právě tato poslední indiferentnost je svoboda ve vlastním slova smyslu (libertas arbitrii). Jde tedy o vnitřní aktivní nedeterminovanost, díky níž může vůle jednat či nejednat, jsou-li dány podmínky k jednání.