Někteří z nejinteligentnějších moderních spisovatelů mají jeden zvyk, proti kterému bych rád protestoval. Spočívá v tom, že odmítají něčí názor tak, jak stojí, a nechtějí ho posuzovat podle jeho kvalit. Moderní spisovatel musí vždy předpokládat, že je na výběr mezi jeho extrémním názorem a něčím z opačného extrému. Pozoruhodný příklad jsem našel v mimořádně výtečné knize slečny Cicely Hamilton nazvané Modern Germanies. Odkazovala na sektu Nudistů, kteří oživili starodávnou heresi adamitů, chodí bez šatů a berou se velmi vážně, jako by nahota byla nějaký vynález.
Myslím, že slečna Hamilton opravdu poněkud váhala, protože jí hýbaly její instinkty civilisované osoby, aby se smála, a její instinkty pokrokové osoby, aby tleskala. Co tedy udělala? Ihned opakuje starý příběh z Paul et Virginie, onoho velmi vyumělkovaného románu z osmnáctého století, ve kterém hlavní hrdinka utone, protože odmítne odložit šaty. Pak dodává, že „kdyby si měla vybrat“ mezi Virginií a nějakou nudistkou, vybrala si tu druhou. Jenže, v první řadě, proč by si „měla vybírat“? Proč bychom neměli posuzovat nudismus podle jeho hodnot a normální názor na šaty mezi příčetnými lidmi také podle jeho vlastních hodnot? Když budu posuzovat opilce, budu ho posuzovat, aniž bych k tomu musel přivléct srovnání s nějakým šíleným fakírem, který záměrně umřel žízní v poušti. Když budu posuzovat lakomce, nazvu ho lakomcem, navzdory možné existenci nějakého šíleného a opilého šlechtice ve Vídni, který nasypal deset tisíc zlatých mincí do kanálu. Nechápu, proč by měla slečna Hamilton kvůli jedné výstřednosti připomínat nějakou jinou.
Dále, předpokládá-li, že Virginie representuje normální tradiční či křesťanskou morálku, patrně se docela plete. Většina křesťanských autorit by řekla, že její představa oběti se velmi přiblížila hříchu sebevraždy. Román Paul et Virginie totiž nebyl napsán v křesťanském údobí, ale v údobí velmi pohanském, kdy byla předrevoluční Francie zamilovaná do pohanských stoiků, kteří sebevraždu neodmítali. Je jen férové připomenout, že v tomto smyslu byla Vriginie právě tak pohanskou hrdinkou, jako byla Godiva hrdinkou křesťanskou.
A konečně, nejsem si jist, zda bych si německého nudistu vybral, i kdybych byl k volbě dohnán. Můžeme mít dojem, že oběť byla vykonána kvůli chybnému zákonu cti, ale oběť a čest existují. Nemáme důvod předpokládat, že nudistka vůbec ví, co my míníme ctí. Nevíme o ní nic, než to, že ona neví, co my míníme důstojností. Myslím, že je naprosto pravděpodobné, že chudák pomýlená dívka, která by umřela pro svou důstojnost, by zemřela pro svou vlast, pro své přátele, zemřela by pro svou víru či slib, nebo nějakou jiný závazek toho hodný. O druhé ženě nic takového nevíme, vyjma toho, že se (jako prase či další zvířata) cítí příjemněji bez šatů. To se mi jeví jako nedostatečný základ morální důvěry.
Gilbert Keith Chesterton
Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.
Duše a hvězdy 