Kremace v peci krematoria
V debatě o křtu dětí koncem loňského roku zmínil jeden z účastníků diskuze otázku kremace zemřelých a vítězoslavně zde uvedl, že i v této záležitosti (rozuměj kromě názorů na limbus) změnila katolická církev postoj. Protože, bohužel, měl v tomto pravdu, dovolím si zde otevřít diskuzi i na toto téma.
Pokud si přečteme, jaké stanovisko zaujímala Církev ke kremaci, tedy zpopelnění zemřelých, pak zjistíme, že u pokoncilní Církve došlo k obratu takřka o 180 stupňů. Katoličtí kněží u nás dnes už běžně asistují u pohřebních obřadů v krematoriích a proti pohřbu žehem se již vůbec nemluví. Na dotaz se nám obvykle dostane vysvětlení, že dříve byla kremace výrazem proticírkevního a ateistického názoru, zatímco dnes tomu už tak není…
Myšlenka spalovat mrtvoly vznikla za Velké francouzské revoluce, ale nebyla uzákoněna. Zednářství si ji však vzalo do programu v boji proti katolické církvi a propagovalo ji zejména od poloviny 19. století v Anglii, Německu a Itálii. Roku 1869 na svém kongresu v Neapoli, svolaném proti I. Vatikánskému koncilu, zednáři prohlásili, že násilným zničením lidského těla v ohni má být symbolizováno materialistické učení, že po smrti není vzkříšení, ani soud, ani život věčný. Tuto propagandu pak převzalo ateistické hnutí Volná myšlenka. První krematoria měla severoitalský Milán (1876) a durynské město Gotha (1878); na našem území byla první postavena v Liberci (1917) a v Pardubicích (1923).
Uveďme si zde tradiční křesťanskou argumentaci proti pohřbům žehem podle učení Církve (použita stať docenta církevního práva Msgre. ThDr. Josefa Burýška z roku 1937). První čtyři důvody jsou dogmatické, pátý důvod je právní:
- Tělo člověka bylo vzato ze země a do země se musí vrátit.
- Písmo Starého zákona a Nového zákona zná jen pohřeb do země, spalování mrtvých zmiňuje jen jednou, a to jako trest za velké zločiny, např. krvesmilství.
- Ježíš Kristus sám byl pohřben do země.
- Spálením by tělo křesťana bylo zničeno násilně.
- Spálením zmizí každá stopa násilné smrti a je tak znemožněno dodatečné ohledání.
A ještě citace katolického katechismu, které dokládají posun v postoji:
1944: „Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach způsobem ne násilným a ne viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Takový rozklad nejlépe vyhovuje lidskému citu živých. Tak byli pochováni Kristus, Panna Maria i první křesťané. Při tom zůstala církev dodnes a zakazuje přísně svým členům dáti se po smrti spálit, poněvadž je to způsob pohanský. Neuposlechnouti toho zákazu by znamenalo, chtít umříti ve hříchu. Takovým se odpírá po smrti církevní doprovod.“ (Katechismus katolického náboženství, Olomouc 1944).
1968: Totéž, ale již s dodatkem: „Mimořádně též dovoluje Církev pohřeb žehem“. (Tomášek F.: Katolický katechismus, Praha 1968).
Rozšíření pohřbů kremací se jistě značně liší podle stupně zbožnosti té které země. Uvádí se, že v bezbožeckém Česku je až 80 % pohřbů žehem, naproti tomu v tradičně katolických zemích je to mnohem méně. Propagace tohoto způsobu se stala typickou pro modernistickou Československou církev, která ke svým sborům zpravidla přistavovala kolumbária pro urny s popelem. Pravoslavná církev nikdy kremace neschválila. Stejně tak v hlavních monoteistických náboženstvích, islámu a judaismu je kremace věřících přísně zakázána. Liberální přístup mají spíše protestantská společenství. Osobně se domnívám, stejně jako teologové před 2. Vatikánem, že pohřeb žehem je skutečně spíše nekřesťanský, nekatolický a že argumenty, výše uvedené ve čtyřech, resp. pěti bodech, mají svou váhu.
Poznámky a doplňky šéfredaktora:
1) Jde o zajímavé téma, které je v mnoha zemích takříkajíc živé, vizte např. tuto zprávu z Polska.
2) V přehledu mi chybělo vyjádření „nejaktuálnějších českých katechismů“. Tedy doplňuji:
V Katolickém katechismu vydaném v roce 2001 mluví o této věci článek 2301: „Církev povoluje kremaci, jestliže taková volba nezpochybňuje víru ve vzkříšení z mrtvých.“ Jelikož je v poznámce jako zdroj tohoto postoje jmenován kánon 1176 Kodexu kanonického práva, podíval jsem se i tam a musím říci, že ve světle toho, co jsem tam našel, mi připadá text katechismu zavádějící. V odpovídajícím kánonu se totiž píše: „Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce.“ Podle rejstříku je to jediná zmínka o kremaci v Kodexu, nicméně objevil jsem ještě další. V kánonu 1184 se můžeme dočíst: „Církevně nemohou být pohřbeni, pokud před smrtí neprojevili nějaké známky kajícnosti, kdo zvolili pohřeb vlastního těla žehem z důvodů, které jsou v rozporu s křesťanskou vírou.“
Zajímavé je, že Youcat je v této věci přesnější, než sám klasický katechismus, protože krom toho, že píše totéž, co on, ještě uvádí: „Ke křesťanské kultuře smrti patří, že je zemřelý důstojně pohřben. Církev dnes přijímá také jiné formy pohřbu (napříkad žehem), pokud tato forma není zvolena jako znamení proti víře ve vzkříšení těla.“ Dává tedy narozdíl od klasického katechismu jakýsi signál, že je pohřeb do země Církví preferován.
3) Celkově bych tedy, vzhledem k tomu, co uvádím výše, nemluvil o obrácení o 180 stupňů – Církev stále vnímá pohřeb žehem spíše negativně a upřednostňuje pohřeb do země. Je v tom pouze méně striktní než dříve (jako téměř ve všem), což je navíc zvýrazněno faktem, že svévole a ignorování postojů Církve dnes bují v rozsahu ne nepodobném době úpadku na počátku husitství.
Fotografie v úvodu článku byla převzata z Wikimedia Commons (zdrojový soubor) pod licencí Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported. Jejím autorem je Henry Mühlpfordt.
Duše a hvězdy 
Ona je asi pravda, že dnes už pohřeb žehem je jen málokdy volen jako demonstrace zpochybnění víry ve vzkříšení, na tu už jsme v těchto otázkách příliš otupěli. O to častěji je to voleno jako (nechtěná) demonstrace naší pohodlnosti nebo snahy nepříjemný problém někam odsunout, jak to ukazuje i článek, na který upozorňuje Ignác. Nechápu, proč zrovna v této věci pastýři „nedrží prst na tepu doby“, tj. nerozeznávají a nevyjadřují se k tomu, co je v současnosti, obávám se, u katolíků hlavní příčinou rozhodnutí se pro kremaci svých blízkých.
Bohužel nejde vždy jen o peníze, mám zkušenost i se situací, kdy rodina odmítla finanční pomoc v této věci, protože jim farář řekl, že s tím dnes už není problém. Nepochybuji o tom, že tento kněz byl přesvědčený, že tímto postojem vyjádřil lásku k pozůstalým, kteří nebyli v jednoduché finanční situaci …
„Spálením by tělo křesťana bylo zničeno násilně“
Co například pitva? Nedochází při ní také k částečnému násilnému zničení těla křesťana? Jak se stavěla Církev k pitvě, k exhumaci těla za účelem dohledání dříve a dnes? Byly tam rozdíly?
Samozřejmě, že původně křesťanství se stavělo proti pitvě odmítavě – chápalo ji jako znesvěcení těla. Pitvat se začalo až v 16. století. Stejně tak se dříve neklanělo „modle vědy a pokroku“, kdy např. archeologové běžně znesvěcují hroby křesťanů a jejich ostatky vkládají do sáčků a přenášejí do depozitářů. Bohužel nikdo už si dnes proti tomu netroufne postavit, ba ani nedomýšlí, že ti pohřbení jsou konkrétní lidé a jejich duše žijí. Tuším, že u nás jen ortodoxní Židé dokáží hájit nedotknutelnost svých hřbitovů (před lety byla v Praze kolem toho nějaká kauza, kdy se tam sjeli Židé z celého světa , aby svými těly bránili bagrování starého hřbitova)…
Takto se v Brně u sv. Jakuba už několik měsíců bagruje tamní hřbitov (resp. to, co z něj pod dlažbou zbylo). Obávám se že to už není kvůli „modle vědy a pokroku“, ale někoho napadlo, že taková středověká kostnice by mohla být docela dobrou turistickou atrakcí.
Ano, i to je možné. Ale vsadil bych se, že tam čmuchali archeologové (ostatně je to ze zákona jejich povinnost) a kosti mnohých skončily v pytlících „pro vědecké a výzkumné účely“.
Ano, čmuchali, štětečkovali a pytlíčkovali … já jen chtěl říct, že primární motivace byla jiná.
„Samozřejmě, že původně křesťanství se stavělo proti pitvě odmítavě – chápalo ji jako znesvěcení těla.“
A to byl tedy správný postoj? Nebo se tehdy mýlili? A jak se to dá spolehlivě určit?
Někdy může být důvodem k žehu i praktický důvod. Nedovedu si představit, jak velký by musel být hřbitov v takové magapoli, kde žije deset milionů obyvatel. Ale i na moravské vesničce se může stát, že přijde okamžik, kdy v rodině zemře několik členů najednou a protože hrob se k dalšímu pohřbu může otevřít až po uplynutí tlecího procesu (to zní hrozně, že?), tak nezbude než pohřeb žehem. Pokud předcházelo důstojně rozloučení se zádušní mší svatou a následovalo důstojné uložení urny s ostatky do hrobu, pak bych na tom neviděl nic nepatřičného.
Tak si to zkuste představit a trochu počítejte: Je třeba takový Hongkong megapole? Žije tam 6 mil obyvatel na ploše 1000 km2. Za deset let, což jestli se nepletu je přibližně doba tlení se kterou se počítá na našich hřbitovech, tam zemře zhruba tři čtvrtě milionu osob. Na běžném hřbitově je hustota hrobů asi jeden hrob na 7m2. Z toho vám vyjde, že by bylo potřeba tam mít hřbitovy o rozloze celkem asi 5 km2. Je 5 promile z našeho prostoru věnovaných pro důstojné uložení těl našich nebožtíků něčím nepřekonatelným? Myslím, že problém prostoru nemůže sloužit k ospravedlnění kremace.
Ještě pozn.: pohřeb je možné provést i do tzv. prohloubeného hrobu, kam je myslím možné opětovně pohřbívat už za poloviční dobu.
A v islámských velkoměstech (Teherán, Bagdád aj….) to jde?
Kremace jsou v naší kotlině v naprosté většině oproti pohřbu do země.
říkal známý, majitel Pohřeb.služby, že v posledních létech pozůstalí žádají JEN tu kremaci a nechtějí žádný -byť úřední-obřad.
Někdy řeknou, že “ si to tak maminka přála“, nebo „dědeček to tak chtěl“, nebo rovnou řeknou, že na pohřeb nemají peníze, je zlá doba….
V jiném městě pohřebáci pozůstalým rozmlouvají účast kněze v krematoriu, prý to bude levnější.
Až mě Pán Bůh povolá, chci být pohřben jako křesťan – v rakvi, hezky do země podle rituálu Katolické Církve.
Nějaké pohanské pálení nepřichází v úvahu.
Díky panu Černému za hezký článek i Ignácovi za doplnění.
Tak z českých (československých) prezidentů byli pohřbeni žehem
1. Gottwald (do r. 1962 nabalzamován)
2. Zápotocký
3. Novotný
4. Svoboda
5. Havel
Nevyrostla jsem v rodině praktikující křesťanství, nicméně zachovávající jakési povědomí.maminka v době nejhustší normalizace prohlásila, že si nenechá diktovat „tu hnusnou fabriku krematorium“ a koupila na Olšanech hrobku, kam se uložily i urny prarodičů z Plzně. Do hrobky byl pak v r. 1991 uložen tatínek. Za 12 let, kdy maminka věděla, že umírá, chtěla zjistit, že je vše v pořádku. Nebylo – v hrobce byla spodní voda a hroutila se vyzdívka. Maminka tedy zařídila technickou kremaci tatínkových pozůstatků a sama vyslovila přání, že chce s ním být v jedné urně.
A co se týká pohřbů: u nás byla samozřejmost, že se při obřadu loučí člen rodiny, nikdy jsme neměli řečníka (což pohoršilo a udivilo mou tchýni…). Maminka se rozloučila s tatínkem při ukládání do hrobky, byla pro to ta nejpovolanější. tatínek se nepovažoval za věřícího křesťana, ale u hrobky jsme se všichni pomodlili Otče náš. A za pár dní byla u Týna za tatínka mše sv. Maminka měla kremaci bez obřadu, ale ten den jsme se setkali u sv. Ignáce v postranní kapli, při zádušní mši sv., kde jsem se v jejím rámci s maminkou rozloučila za celou rodinu a přátele. A nebylo to vůli penězům, bylo to mámino přání, zrovna tak jako abych ani na rozloučení nebyla v černém. Pohřební hostina nebyla, jen jsem zajistila pohoštění pro pár přátel z Plzně. Pohřeb jsem považovala za hlubce intimní záležitost, chtěla jsem být sama.
Mnozí si stěžují na drahé pohřby, ale to neuznávám. pohřeb nemusí být pompézní, podle mého názoru by ani být neměl, loučení je vždy intimní záležitost, řečník a rakev na kolečkách je podle mně tristní obrázek, ilustrace ubohosti a bezradnosti.
Kremaci snad dnes už nikdo nevnímá jako výraz popření víry ve věčný život (byla by to ostatně dost hloupá představa).
Když už jsme u těch čísel: podle informací na netu je v Praze 98% pohřbů žehem, zhruba polovina je bez obřadu. V Ustí n/L je kremací bez obřadu 85%.
Domnívám se, že stav je mnohem horší, než usuzuje Ignác Pospíšil – viz jeho citace: „Církev stále vnímá pohřeb žehem spíše negativně a upřednostňuje pohřeb do země. Je v tom pouze méně striktní než dříve (jako téměř ve všem), což je navíc zvýrazněno faktem, že svévole a ignorování postojů Církve dnes bují v rozsahu ne nepodobném době úpadku na počátku husitství“.
LB: Tím, že Církev pohřeb žehem už nezakazuje, otevřela mu de facto naplno dveře. Nejde o svévoli (protože svévolí rozumíme odmítání nařízení, zákazů, výroků nadřízených autorit apod.), jak uvádí. Jde o zevšednění praxe, která není svým původem křesťanská (katolická), a chcete-li ani židovská, ani muslimská. Většina lidí se dnes spokojí se zdůvodněním „dnes už se kremace nepovažuje za pohanskou, antikřesťanskou“, zvláště pokud toto vysvětlení slyší z úst katolického kněze.
Např. v Českých Budějovicích je u „katolických“ pohřbů (rozuměj pohřbů s katolickou mší nebo obřadem) více kremací (!) než pohřbů do země. Tak vypadá realita, praxe toho „negativního vnímání Církve“, ve které optimisticky doufá Ignác… Nutno poznamenat, že na venkově, kde naštěstí ještě doznívá tradice (jako určitý druh pojistky proti úletům, novopohanským a jiným trendům), převažují klasické křesťanské pohřby.
Když píšu Církev vnímá, myslím tím, že tak jasně mluví ve svých dokumentech. Svévolí samozřejmě je i zavádějící informování věřících knězem, například že církev nerozlišuje mezi pohřbem do země a žehem, nebo že přijímání na ruku je rovnocená varianta přijímání, proti které Církev nic nemá.
Nikoliv, to není svévole, kněží většinou hlásají to samé, co jejich biskupové.
I když připustíme, že v některých případech kněží nejsou původci svévole a pouze následují svévolníky-ordináře, jistě to neplatí vždy.
Mluvme nyní faktech, o realitě, o tom co vidíme kolem sebe. Pokud chcete tvrdit, že nedošlo k obratu, jak lze vysvětlit např. fakt, že se v katolických kostelech zřizují kolumbária – např. v neogotickém kostele sv. Josefa v Cáchách bylo zřízeno roku 2005: http://www.grabeskirche-aachen.de/grabeskirche.html
Náhodou se mi dostal do ruky článek „Kremační hnutí“ zbraslavského děkana Václava Šebka, otištěný v týdeníku katolického kněžstva DOBRÝ PASTÝŘ, roč. III., 1947, s. 218nn. Uveďme si tu alespoň tyto citace:
„Podle stálého stanoviska Církve katolické prohlašuje kán. 1203, paragraf 1 pohřbívání žehem za ZAKÁZANÉ. Poručil-li by někdo jakýmkoli způsobem, aby tělo jeho bylo spáleno, není dovoleno tuto vůli jeho splniti… Kdo by neuposlechli zákazu Církve a nařídili tělo své po smrti spáliti, nemají míti církevního pohřbu, jestliže nedali před smrtí najevo nějaké známky kajícnosti (kán 1240, paragraf 1, 5); nesmí za ně býti sloužena jakákoliv mše svatá pohřební ani výroční, ani vykonány jiné veřejné pohřební úkony (kán 1241). Kdokoliv by se odvážil naříditi nebo nutiti, aby byl církevně pohřben někdo, kdo se dal spáliti, propadá trestu exkomunikace latae sententiae…“
„ Posvátná inkviziční kongregace odpověděla freiburskému arcibiskupovi (27. 7. 1892) na dotaz, zda je možno uděliti svátost umírajících těm věřícím, kteří sice nepatří ke spolku zednářů, ani nejsou vedeni jejich zásadami, ale z jiných důvodů nařídili své spálení po smrti, jestliže toto své nařízení odvolati nechtějí. Odpověď byla: Jestliže odmítli, byvše napomenuti, NESMĚJÍ jim svátosti býti uděleny…“.