Času již nezbývá

27/02/2014

Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.

Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.

Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“

Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?

„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje… Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně

27/01/2014

Výchova katolíků dnes?!

Mohl byste se, prosím, krátce představit?

Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.

Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?

Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.

A byli jste zklamáni?

To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve. Číst zbytek příspěvku »


Obrácení sv. Pavla

24/01/2014

Obrácení sv. Pavla

25. ledna budeme slavit Obrácení sv. Pavla. Tento svátek, symbolicky ukončující Oktáv jednoty s Petrovým stolcem, nám připomíná obrácení sv. Pavla z Tarsu, který se díky zázračnému zásahu Páně obrátil a ze zapřísáhlého nepřítele křesťanství a vraha křesťanů se v krátké době stal nejen křesťanem, ale dokonce jedním z největších misionářů a teologů v celé historii Církve.

Význam tohoto svátku, důležitost jeho poselství, se snad ani nedá podcenit. Jestliže se i takový zloduch, ničema a vrah, jakým Pavel před svým obrácením byl, může v krátké době stát věrným věřícím a velkou oporou Církve, pak se už může obrátit opravdu každý. Jestliže se i on mohl stát světcem, může se světcem stát opravdu každý. Číst zbytek příspěvku »


Eugenics and other Evils (3): The Anarchy from Above

22/01/2014

G. K. Chesterton

A silent anarchy is eating out our society. I must pause upon the expression; because the true nature of anarchy is mostly misapprehended. It is not in the least necessary that anarchy should be violent; nor is it necessary that it should come from below. A government may grow anarchic as much as a people. The more sentimental sort of Tory uses the word anarchy as a mere term of abuse for rebellion; but he misses a most important intellectual distinction. Rebellion may be wrong and disastrous; but even when rebellion is wrong, it is never anarchy. When it is not self-defence, it is usurpation. It aims at setting up a new rule in place of the old rule. And while it cannot be anarchic in essence (because it has an aim), it certainly cannot be anarchic in method; for men must be organized when they fight; and the discipline in a rebel army has to be as good as the discipline in the royal army. This deep principle of distinction must be clearly kept in mind. Take for the sake of symbolism those two great spiritual stories which, whether we count them myths or mysteries, have so long been the two hinges of all European morals. The Christian who is inclined to sympathize generally with constituted authority will think of rebellion under the image of Satan, the rebel against God. But Satan, though a traitor, was not an anarchist. He claimed the crown of the cosmos; and had he prevailed, would have expected his rebel angels to give up rebelling. On the other hand, the Christian whose sympathies are more generally with just self-defence among the oppressed will think rather of Christ Himself defying the High Priests and scourging the rich traders. But whether or no Christ was (as some say) a Socialist, He most certainly was not an Anarchist. Christ, like Satan, claimed the throne. He set up a new authority against an old authority; but He set it up with positive commandments and a comprehensible scheme. In this light all mediaeval people — indeed, all people until a little while ago — would have judged questions involving revolt. John Ball would have offered to pull down the government because it was a bad government, not because it was a government. Richard II would have blamed Bolingbroke not as a disturber of the peace, but as a usurper. Anarchy, then, in the useful sense of the word, is a thing utterly distinct from any rebellion, right or wrong. It is not necessarily angry; it is not, in its first stages, at least, even necessarily painful. And, as I said before, it is often entirely silent. Číst zbytek příspěvku »


Bojové řády

02/01/2014

Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.

Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].

Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky. Číst zbytek příspěvku »


Mláďátka betlémská

28/12/2013

Vraždění neviňátek

Dnes slavíme svátek Mláďátek betlémských, malých dětí z Betléma a blízkého okolí, které nechal král Herodes povraždit, aby zlikvidoval prorokovaného židovského krále (Ježíše Krista), o jehož narození ho informovali tři králové.

Tento svátek má velký význam pro hnutí pro-life, jehož členové vidí v povražděných dětičkách nejen první lidi zavražděné pro Krista, ale i symbol milionů soudobých nenarozených dětí povražděných každý rok „lékaři“ a andělíčkářkami. Proto bychom dnes (minimálně) věnovat své modlitby matkám tlačeným k potratu a nenarozeným dětem ohroženým potratem. Číst zbytek příspěvku »


Kristus nad Lisabonom

28/10/2013

Kristus Král nad Lisabonem

V čase, keď nad Európou prelietajú divé husi, v Portugalsku sú ešte vztýčené na celú žrď zástavy leta. Nad starými mestami zvonia kláštorné zvony a za dedinami zvonce ovčích stád. Nad Portugalskom s triumfálnymi mestami a pokorným vidiekom; nad Portugalskom s  mohutnými riekami Douro a Tajo; nad Portugalskom, ktoré kedysi tvorilo svetové impérium a ktorého jazyk je šiesty najpoužívanejší na svete – len dnes zostalo akoby na okraji Európy a o jeho hrdinoch a o jeho hlboko zakorenenom katolicizme je lepšie verejne nehovoriť.

Jedným z týchto zamlčiavaných hrdinov je dlhoročný predseda vlády António Salazar de Oliveira (1889-1970), ktorý na niekoľko desaťročí pozdvihol a stabilizoval krajinu a ako jeden z posledných rytierov Európy sa postavil za obranu katolíckej štátnosti. Napriek tomu, že si ho Portugalci zvolili roku 2007 v národnom hlasovaní za „najväčšieho Portugalca všetkých dôb“, médiá i učebnice ho označujú za najdlhšie vládnuceho „fašistického“ diktátora Európy. Tento postoj azda najlepšie vystihuje situácia v Lisabone, kde monumentálny most spájajúci hlavnú časť mesta so štvrťou Almada, premenovali z Mostu A. Salazara na Most 25. apríla – dňa, kedy v Portugalsku prebehla socialistická Karafiátová revolúcia. Číst zbytek příspěvku »