Apostata, ne-li přímo ateista v kněžském rouchu

Dr. Radomír Malý

Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako  apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“

To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu!

Jakou barvu má Národní demokracie?

F. K. Ladislav

Ne Bruselu – Národní demokracie, jak se pojmenovala kvůli volbám do Evropského parlamentu, aby bylo zjevné, s jakými pohnutkami jde do volebního klání, se hlásí ke křesťanské historii Evropy, ctí křesťanské tradice. To není málo, i když to nemá explicitně uvedeno v názvu, což může určitě leckomu chybět. Domníváme se totiž, že křesťansko-demokratické strany jakékoliv pojmenování tohoto typu natolik zprofanovaly, že je lépe zvolit název víceméně neutrální. V našem případě byla volba jasná, když je možno navazovat na prvorepublikovou Národní demokracii.

Je to návaznost bez kontinuity, která byla přetržena nacistickým a komunistickým režimem. I doba pokročila a my stojíme před novými výzvami a novými hrozbami. Evropa už není křesťanská, pomalu vymírá, ztrácí svou národnostní identitu, otvírá se cizím ideologiím a náboženstvím. Křesťan nemůže v tuto chvíli stát stranou, i když rozumím těm, co se chtějí od politiky distancovat. Je to jistě jejich právo a pokud naše snahy o zastavení devastace kulturního a morálního dědictví našich předků podpoří vroucími modlitbami, tak hurá! Jak píše svatý Pavel: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.

Chládek v akci (Jsou lidovci k něčemu?)

Marcel Chládek (ČSSD) obsadil ministerstvo školství a obratem zahájil útok na práva rodičů, když oznámil, že do dvou let zlikviduje domácí vzdělávání na druhém stupni základních škol (viz Zprávy ČT, začátek reportáže ve 40:50). Nebude to pro něj problém – je zatím zavedeno pouze experimentálně. Sice se podle Národního ústavu pro vzdělávání osvědčilo, pročež on bude doporučovat jeho zachování, ale taková fakta samozřejmě nemohou zastavit marxistického radikála, kterého žene vpřed myšlenka, že dítě patří státu (a tudíž i do školy, kde si je stát může pořádně obrábět dle svého, rodičům navzdory).

Když tato vláda vznikala, upozorňoval jsem na to, že se na nás řítí katastrofa, protože ty z pohledu křesťanů a křesťanské politiky zásadní posty obsadí ti absolutně nejhroší možní lidé, a pana Chládka jsem jmenoval coby jednoho z těch nejhorších výlupků české radikální levice, kteří se derou do klíčových křesel. Je od pana ministra hezké, že takto briskně a přesvědčivě potvrdil, že mám pravdu.

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9.

Jak by měla vypadat konzervativní politika

Dopředu musím avizovat, že nehodlám propagovat podobu pravicové, konzervativní strany, kterou nám dvacet let předvádí ODS a její nepovedené dvojče TOP 09. Zvláště se musím distancovat od slovního spojení liberálně-konzervativní, které se asi běžnému diváku televize vybaví při vyslovení pojmu pravicová politika. Že jde o protimluv, nám před pár dny názorně předvedli dva zástupci obou táborů, pánové Hájek a Pajonk. Zatímco prvně jmenovaný pojmenoval věcně a fundamentálně rodinu jako společenství muže a ženy, druhý trval na tom, že do soukromých vztahů nikomu nic není, a že tedy nechť klidně spolu žijí dva homosexuálové. Pravdu, nijak nezasahující do práv jiných, měli v podstatě oba. Nebýt ovšem státních garancí ve věcech zákonných práv a povinností rodiny. Jelikož je v poslední době rodinné právo zevrubně redefinováno, i neškodný a v zásadě správný liberální názor na soužití dvou lidí je tím znehodnocen do té míry, v jakém stádiu je destrukce posvátného svazku manželského.

Konzervativní paternalismus jako slepá ulička

Po roce 1989 se nám, žel Bohu, rozvinula správa věcí veřejných jen a pouze levicovým směrem. Z důvodů, dodnes nevyjasněných, nebyl učiněn rázný soud nad komunistickými zločinci; soudruzi v KSČ i ti bývalí ve stranách ostatních měli nadále možnost ovlivňovat chod společnosti. V ekonomické sféře to bylo ještě markantnější. Vzpomínám na nesmyslná výběrová řízení z roku 1990, ve kterých se hledalo spousta nových ředitelů do podniků. Hlavní podmínkou v nich byla manažerská praxe minimálně pět let.

Jakoby se zde, relativně velmi rychle, vysublimoval demokratický systém, ve kterém se střídají u moci pravice a levice. Mám na mysli strany ODS a ČSSD. Že šlo ve skutečnosti o dvě varianty téhož dokládají nespočetné koalice na komunální úrovni a též, jako vejce vejci si podobny, mnohé finanční skandály. Na celostátní úrovni to dokonce někdy zašlo tak dalece, že levice byla pravicovější než pravice. Vzpomeňme kupříkladu rychlou privatizaci bank, do které se vládám Václava Klause vůbec nechtělo, a jež zmákla, s nezbytnou a mediálně vděčnou vojenskou přepadovkou v IPB, vláda Miloše Zemana.

Doma

Na mesto zosadla noc a jeho tepny, v ktorých cirkuloval život, sa zapĺňali svetlom, rovnako ako krv napĺňala vystreté, unavené, trasúce sa i na volante položené ruky ľudí a ako v obehu duše cirkuluje vôľa žiť a vôľa prekonávať  zlo, prekonávať svoj vlastný úpadok, svoju vlastnú minulosť, i svoju vlastnú smrť, lebo čím by bola ľudská duša, keby v jej tepnách neprúdil život večný a milosrdenstvo. A mesto svietilo. Jeho žiara bola viditeľná celé stáročia, vynímala sa nad okolitými bukovými lesmi, nad kotlinou, v ktorej odpočívalo mesto uložené akoby si Boh nachvíľu niekde zložil kus svojej slávy a kus svojej krásy, až kým opäť nepríde na zem.

Nad doliny sa vzniesol sokol a aj on v tejto výške videl mesto rozprestreté, akoby opreté o palicu rieky vyvierajúcej zo Slovenského raja a aj oblaky vnímali svetlo tohto mesta, ktoré sa odrážalo na ich dlhých bielych telách na nebi.

Láska k Bohu a bližnímu

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“

Ambrož z Milána

Sv. Ambrož zakazuje císaři Theodosiovi vstup do katedrály.

„Císař má moc nad hradbami, ale nad svatyněmi právo nemá, to jsou domy Boží! Kdyby žádal, co je moje, dal bych mu vše, ačkoliv co mám patří chudým. Jsem připraven podstoupit žalář i smrt, ale chrám Páně nevydám!“ – sv. Ambrož z Milána

Dnes, v den výročí jeho biskupského svěcení, si připomínáme sv. Ambrože z Milána († 397), biskupa a učitele Církve, jednoho z nejvlivnějších teologů 4. století a nejlepších biskupů, jaké kdy Církev měla. Je to opravdu mimořádná postava, která nám má dodnes co říci nejen o teologii, ale i o odvaze a povinnosti.

Začínal jako politik a jeho volba biskupem v císařské městě Miláně byla naprosto nečekaným šokem. Nově zvolený cca pětatřicetiletý biskup totiž nejenže nebyl duchovní, ale dokonce nebyl ani pokřtěn, teprve prodělával katechumenát. On sám si ožehavosti této situace byl velice dobře vědom a volbu nejprve odmítal, teprve později se nechal přesvědčit, možná i protože císař si přál, aby volbu přijal, a protože jeho odmítnutí mohlo znamenat krvavé nepokoje (místní obec byla rozštěpena na pravověrné katolíky a přívržence arianismu a nebyla schopna se na volbě shodnout, Ambrož byl zvolen jako „neutrální“ osoba).

Doba zkoušek a naděje

Deníky hrají při odhalování tajemství historie velice důležitou a specifickou roli jako pramen, který bezprostředně zaznamenává a zprostředkovává dojmy autora. Jako bezprostřední dobové svědectví, které konzervuje konkrétní dojmy a úvahy. V ideálním případě se dovídáme, jak skutečně autor v dané chvíli vnímal svět a události a uvažoval o nich (v reálu ovšem musíme počítat s tím, že ne vždy je autor tak sdílný a pravdomluvný, jak bychom potřebovali).

Deníky manětínského děkana Františka Wonky nás zavádí na česko-německé pomezí v dnešním Plzeňském kraji a provázejí nás lety 1938-1945 očima a ušima českého kněze působícího na národnostně rozštěpeném území pod nadvládou nacismu. Seznamujeme se s tím, jak nadprůměrně vzdělaný autor s rozhledem vnímal dění v protektorátě, všedním životem počínaje a zásadními událostmi konče. Někdy nám i zprostředkovává dojmy jiných. To je první velký přínos.