Láska k Bohu a bližnímu

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“

Lži páně profesora

M. C. Putna

Novopečený pan profesor M. C. Putna, jehož netřeba čtenářům představovat, je opět ve svém „živlu“. Ačkoliv u příležitosti nedávné patálie kolem své profesorské nominace se nechal v televizi slyšet, že akce typu Prague Pride jsou mu bytostně cizí a nemá chuti se jich dále zúčastňovat, letos jej bylo vidět v prvních řadách. A nejen to, na závěr si neodpustil „kázání„. Má na ně samozřejmě „právo“, vždyť studoval mj. také teologii, samozřejmě tu modernistickou, nikoli tradiční.

Problém je ale v tom, že toto tzv. „kázání“ je snůškou lží. Mluví o nenávisti vůči gayům a lesbám, pod niž zahrnuje každý nesouhlas s jejich sexuálním životem a argumentuje citáty z Písma o lásce. Jestliže současně přitom zamlčuje, za co především Bůh potrestal Sodomu a Gomoru, nebo slova sv. Pavla, že „chlapcomilci…nedostanou nebeské království…“ (1 Kor 6,10) a že „muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli ve svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali…“ (Řím 1,27), potom jde jednoznačně o podvodnou manipulaci s Písmem sv.

Láska, nesouhlas a kritika

Představte si takového notorika. Typického (auto)destruktivního notorika, co ničí sebe i okolí. Na detailech nezáleží – je vcelku lhostejné, jestli do sebe kontinuálně lije hektolitry piva denně, píchá si heroin či tráví noci po hernách, kde háže do automatů výplatu svoji i manželčinu… Představte si lidi kolem něho – nepochybně se dají rozdělit na tři skupiny: Jedni se mu snaží jeho počínání rozmluvit a dohnat ho do léčebny, dalším je to jedno a maximálně se se zájmem dívají, co dokáže všechno provést, když je v rauši. A nepochybně tu bude i pár kumpánů, co ho povzbuzují.

Co myslíte, která skupina z těch tří si zaslouží být označena za tu, co jedná podle přikázání Lásky a snaží se mu prospět? Je to ta, co ho plácá po zádech, gratuluje mu k dnešnímu třicátému kousku, či mu prorokuje, že dnes už určitě vyhraje? Prostě ta, co ho podporuje v jeho neřesti? Nebo jsou to ti, co jim je jeho osud lhostejný? Anebo by to snad mohli být ti hnusní zlí lidé, co ho chtějí odtrhnout od jeho zamilovaného pití a kritizují jeho způsoby „odvázání se“, stejně jako způsob, jak na to shání peníze? Co občas použijí ta děsná slova opilec, feťák, zloděj, krkavčí otec etc. … ?

Prípitok

Utekáme. No utekáme – pred čím?

Pred vlastným tieňom? Sami pred sebou?

Kam ujde oheň, čo sa čoraz väčším

plameňom chodí objať s pahrebou?

 

Rána sú chvosty – tisícoké,  pávie,

no nijaké nič lepšie neveští.

Želám ti lásku, dostatok aj zdravie,

najviac však chápať zmysel bolesti.

Teodor Križka

Víra (10): Život z víry, vztah víry a skutků

Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).

Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.

Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24).

Popolec. Memento homo, quod cinis es…

Keď sa opäť priblížila zima a na zem padal sneh ako popolec; prosila som – zmiluj sa nad nami, Bože, ktorý nás požehnávaš životom samotným. Z Teba ako z prameňa tryská na svet všetko stvorenie, rastliny cítiace bolesť a radujúce sa v nesmiernom šťastí, keď sú dlhé ruky stromov obsypané kvetmi a lupene azda ani netušia, že v sebe nosia život. Tvojou iskrou ako znamením života sú poznačené zvieratá, to nepreberné množstvo tvarov a vzorov živočíšnej ríše. Chvália Ťa nevedome, no predsa celým životom. A my sa len s údivom dívame na to, čo je to plachosť a čo skrotenie, keď si nám zveril dar rozumu a lásky – a keď sa kúsok z nej preleje hoci aj na túlavé psy, skrotnú a odrazu je v nich čosi z človeka.

A  keď sa dívam na myriady tvarov stvorenstva – na vrabce do tvarov ako hlinené píšťalky dávnych národov… A keď sa dívam na klasy zrna a pšenice podobné dlhým vrkočom dievčenských vlasov… A keď sa dívam sama na seba – na vlastné ruky, ktoré si stvoril. Ktoré si poznal ešte pred počatím a vložil do matkinho lona, ktoré si viedol k rastu, tvaroval im prsty a presne určil telu dokedy má rásť, odkedy starnúť a dávno ho už vidíš uložené v hlbinách zeme… Vtedy sa mi zdá byť až nemožné, že tento človek, prach, Ťa smie milovať.

Sufražet

G. K. Chesterton (1914)

Ať už je to v pořádku nebo ne, je jisté, že muž stejně rytířský jako liberální může cítit a často také cítí jistou nepohodu a nedůvěru při setkání s těmi politickými ženami, kterým říkáme sufražetky. Stejně jako podobné populární city bývá i tento obvykle špatně popisován, a to i když je správně pociťován. Jednu jeho část lze nejstručněji představit takto: když se žena postaví před muže se zaťatými pěstmi, staví se do jediné pozice, v níž se jí muž nebojí. Může mít strach z jejích řečí a ještě více z jejího mlčení, ale síla mu připomíná zrezivělou, leč velmi skutečnou zbraň, za niž se naučil stydět.

Taková hrubá shrnutí ovšem nejsou nikdy přesná v žádné věci, která se týká instinktů. Všechny věci, které zůstávají nejprostší, dokud nejsou diskutovány, jsou rázem nejtajemnější, jakmile se stanou předmětem rozpravy: to měl po mém soudu na mysli Joubert, když řekl: „Není těžké věřit v Boha, dokud ho nedefinujeme.“ Když starého Foulhona zlý instinkt přiměl říci na adresu chudých: „Ať jedí trávu,“ dobrý a křesťanský instinkt chudých jej pověsil na lampu pouličního osvětlení s ústy plnými řečené vegetace. Když by se však moderní vegetariánský aristokrat optal chudých „Ale proč nemáte rádi trávu?“ museli by svou inteligenci namáhat mnohem více, aby našli nějakou podobně přiměřeně pádnou odpověď. Otázka role pohlaví je v první řadě též otázkou instinktu: sex a dýchání jsou pravděpodobně jediné dvě věci, které obyčejně nejlépe fungují tehdy, když se o ně nejméně staráme. Myslím, že právě proto sofistikovaný věk znečistil svět, který otrávil feminismem, také dýchacími cvičeními. Vběhli jsme zprudka do pralesa mylných analogií a mizerné popletené historie, zatímco snad každý muž a každá žena ponecháni sami sobě vědí alespoň to, že pohlaví je záležitost úplně jiná než vše ostatní na světě.

Diskuse o manželství s pseudokřesťany

Tak jsem si včera zadiskutoval na stránce události Křesťané na Prague Pride, kterou si provozuje skupinka pseudokřesťanů, co se domnívají, že křesťané by měli projevit svou „lásku k homosexuálům“ účastí na Prague Pride, nebo alespoň podporou této akce. Potvrdil jsem si předchozí zkušenosti: krátká smysluplná diskuse se sodomity i jejich „křesťanskými“ podporovateli je prakticky nemožná, protože si prostě nemůžeme porozumět…

První problém je, že pseudokřesťané se sice ohánějí Biblí, ale ve skutečnosti je její obsah naprosto nezajímá. Slouží jim jen na podporu jejich představ o životě, lásce a křesťanství získaných ve světě a za tímto účelem dokáží dělat s biblickými texty neuvěřitelné prostocviky, v jejichž rámci ztrácí i ten nejjasnější výrok svůj význam (včetně např. naprosto jasného a nezpochybnitelného odmítnutí homosexuálního styku sv. Pavlem).

Promluva o utrpení

Sv. Jan Maria Vianney

Ať chceme, nebo nechceme, musíme trpět. Jeden trpí jako dobrý lotr, jiný jako zlý. Oba však trpí. Rozdíl je v tomto: Jeden umí učinit své utrpení záslužným, přijímá je na usmíření svých hříchů a obrací se k Ježíši ukřižovanému. Pak slyší z jeho úst sladká slova útěchy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Druhý však trpí jenom z přinucení, křičí a kvílí, vyráží ze sebe strašná zlořečení a rouhání a umírá v hrozném zoufalství.

Je dvojí způsob utrpení. Někdo trpí z lásky, jiný trpí bez lásky. Svatí trpěli všichni s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My však trpíme s hněvem a rozčílením a býváme hned v prvním okamžiku malátní, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, pak bychom milovali i kříže. Ano, dokonce bychom po nich toužili a těšili bychom se z nich. Považovali bychom se za šťastné, že můžeme trpět z lásky k tomu, který z lásky k nám tolik vytrpěl. Na co si můžeme naříkat? Ach, ubozí nevěřící, kteří nemají takové štěstí znát Boha a jeho nekonečnou dobrotu jako my. Mají sice tytéž kříže jako my, ale nemají tutéž útěchu.

Promluva o lásce k Bohu

Sv. Jan Maria Vianney

Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.

Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla.