Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9.

Víra (9): Víra a rozum (věda)

Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.

Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.

Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).

Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra

Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost.

O účelovém románu

G. K. Chesterton (1914)

Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.

Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.

Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve.

Věda a počátky vesmíru I

1 Úvod

V následující sérii článků se budeme zabývat souvislostí mezi odpovědí na základní otázku filosofické kosmogonie, nauky o vzniku a původu vesmíru, a vědou a vědeckým bádáním. Na otázku, odkud vesmír pochází a jak vznikl, můžeme dostat dvě rozdílné odpovědi: vesmír byl stvořen, tj. má od sebe odlišnou příčinu – Stvořitele, nebo vesmír nebyl stvořen, neexistuje žádná příčina vesmíru odlišná od něj samotného. V závislosti na tom pak rozlišujeme dva kosmogonické systémy – teismus a monismus.

Vzpomínka na Elizabeth Anscombe

Prof. Elizabeth Anscombe

Milující manželka a matka sedmi dětí, konvertitka, horlivá a nebojácná katolička, obávaná debatérka, respektovaná filosofka s nesmírně širokým záběrem témat a pronikavým vhledem do problémů, žena s nekonformním myšlením a vystupováním: taková byla Elizabeth Anscombe (1919-2001). Dnes si připomínáme desáté výročí ode dne, kdy tato velká a nezapomenutelná žena odešla na věčnost.

Nicolás Gómez Dávila IV.

Zdráhat se obdivovat značí bestii.

Cynismus není znakem důvtipu, ale neschopnosti.

Ten, kdo se něčeho zříká, se zdá neschopný těm, kdo nejsou schopni se něčeho vzdát.

Informace, komunikace a bytí

V těchto dnech vychází publikace zástupce šéfredaktora Duší a hvězd Jiřího J. Stodoly Informace, komunikace a bytí. Autor v ní pátrá po základních východiscích informační vědy za užití nerelativistické a kriticky prověřené filosofické metody navazující na práce českých filosofů, jakými jsou Jiří Fuchs, Stanislav Sousedík a mnozí další.  V knize je ukázáno, že úvahy, které se dostaly do centra zájmu s rozvojem mezioborových disciplin, jakými jsou kybernetika, informační a kognitivní věda, teorie komunikace a celá řada dalších, mají velmi blízko k tradiční aristotelské metafyzice, a že je to právě aristotelské paradigma vědy, které může poskytnout potřebný rámec pro ontologické ukotvení těchto oborů.

Subsistující forma? Proč ne? (2. část)

Závažná námitka proti pojetí duše jako substanciální formy a zároveň svébytného jsoucna pochází od čelního představitele české aristotelské filosofie – Jiřího Fuchse.[1] Podle Fuchse nemůže být duše principem a zároveň jsoucnem, Fuchs odmítá, že by princip jsoucna (v tomto případě forma), mohl být zároveň něčím, co samostatně je, tedy svébytným (subsistujícím) jsoucnem.

Legrační polyhistor

Borisi Cvekovi se nelíbí Roman Joch.  Tato věta je málo informativní. Kdo by od chemika, spisovatele, levicového liberála, nepokřtěného křesťana a především polyhistora Cveka čekal něco jiného? Kdyby se kapacitě, kterou představuje Boris Cvek, Roman Joch líbil, bylo by to pro Jocha znamení, že by se měl nad sebou vážně zamyslet. Cílem tohoto článku není polemizovat s Borisem Cvekem, ale upozornit na skryté perly, které jeho článek obsahuje. Osobně se velice podivuji nad tím, že polyhistor, za kterého se Cvek považuje, může mít tak povrchní znalosti a hloupé názory.