Zběhlost posuzování

16/04/2014

Michal Krestchmer

Některá média dělají záslužnou věc, když odhalují nepravdy zveřejňované v mainstreamových médiích a také to, co v nich ani není zveřejněno nebo jen někde na okraji zpravodajství. Přesto však myslím, že je třeba činit více.

Ne více takových článků či pořadů, ale učit jeho čtenáře odhalovat tyto věci samostatně. K úsudku o věcech, které nemají jednoduchou materii, je třeba dvojí: znát materii (reálie, fakta) a aplikovat správné zásady k jejich hodnocení, což zahrnuje jak logické uvažování, tak zásady filosofické etiky a filosofie všeobecně (popř. morální theologie či theologie všeobecně), případně vědy, do které spadá pojednávaná materie. Je to jako rozdíl mezi dát potřebnému dar a mezi dát mu práci. Jistě že ten dar musí být napřed a přijít rychle, ale práce mu do budoucna poskytne schopnost se starat sám o sebe. Dostane-li práci, dostává více než jen jednorázovou výpomoc, třebas i opakovanou. Seznamovat se s různými omyly je méně než být schopen je sám odhalovat. Takový úkol přísluší i vysokým školám vychovávajícím studenty v oborech politologie, filosofie, theologie, práva, sociologie, historie a dalších.

Mnozí sice do jisté míry znají zmíněné zásady, ale neumějí je aplikovat na konkrétní případ. Je to podobné, jako když se někdo naučí matematickou teorii, ale neumí řešit příklady, které vyžadují její znalost. Procvičováním řešení příkladů postupně získáme potřebou zběhlost, takže řešit další příklady nám pak půjde poměrně snadno. Kromě procvičování či zabývání se zvolenými tématy je třeba studovat příslušnou látku ze spolehlivých zdrojů a obeznámit se se zásadami logiky. Získáte-li schopnost dokazovat a argumentovat v jedné oblasti, budete ji míti i v jiné oblasti, když si v ní osvojíte potřebné znalosti. Na základě své zkušenosti mohu konstatovat, že teoretická matematika, která studenta vede k jasným definicím a vyžaduje dokazovat svá tvrzení, je výbornou průpravou pro filosofii, theologii i další vědy. Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Ty nejstrašnější hříchy

11/04/2014

Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných. (Lukáš 17, 1-2 podle ekumenického překladu)

Všichni známe výše uvedené verše z Lukášova evangelia (snad mi odpustíte užití ekumenického překladu), které varují každého, kdo by chtěl svádět jiné ke hříchu. Setkáváme se s tím často, bohužel i od kněží a známých katolíků, což je obzvláště bolestné a obzvláště nebezpečné (jak nám koneckonců nedávno připomněl text sv. Řehoře I. Velikého, papeže a učitele Církve).

Nicméně někdy se ptám, zda si dostatečně uvědomujeme, že pokušení není jen otázkou přímých pobídek a výzev, soukromých či veřejných. Jak správně sv. Řehoř připomíná, i samotný příklad je důležitý. My křesťané proto musíme dbát na své chování a veřejné vystupování, protože příklad, který dáváme, může být stejným (či ještě větším) pokušením a sváděním, než je leckterý strhující projev uznávané kněžské celebrity… Číst zbytek příspěvku »


Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

17/02/2014

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. Číst zbytek příspěvku »


Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)

03/02/2014

Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.

Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“. Číst zbytek příspěvku »


Je to ještě tatáž víra?

30/01/2014

Interiér kostela sv. Vojtěcha

V listopadu loňského roku jsem zde zveřejnil článek Kostel je „jen“ kostel, v němž jsem se snažil vyargumentovat a vysvětlit, proč je nevhodné pořádat v kostelech koncerty. Článek vyvolal opravdu rozsáhlou diskusi, v níž se mi dostalo něco podpory a spousty odporu. Některé protiargumenty nestály za nic, některé stály za zamyšlení. Ale nejzajímavější reakce přišla až v lednu.

Autor podepsaný jako Vojtěch Smetana mi svým rozsáhlým nesouhlasným příspěvkem paradoxně poskytl velikou a pádnou oporu pro mé v článku prezentované stanovisko. Na první pohled je totiž zřejmé, že pan Smetana vychází ze zcela odlišných premis a vlastně celý jeho přístup ke kostelu a úctě k Bohu je zcela jiný. Člověk se tak pomalu musí ptát, zda je jeho myšlení ještě vůbec konzistentně katolické. Zda jeho a moje víra ještě vůbec jedno jsou… Číst zbytek příspěvku »


Víra

25/01/2014

Rozhodli jsme se obnovit Koutek poesie, v němž bychom upozorňovali na katolickou básnickou tvorbu a ukazovali příklady básnického zpracování katolických témat. Začneme tedy básní na věčně aktuální téma „víra,“ kterou napsal Zdeněk Rotrekl, český spirituální básník, prozaik a publicista, narozený 1. října 1920 v Brně, zesnulý 9. června 2013 tamtéž. Vybrala Nea Kuchařová.

 VÍRA

Zavátá stopa usvědčuje z váhavosti

Zastavila se u vrat

zkoušela kliku

ale zámek nepovolil Číst zbytek příspěvku »


Doma

03/01/2014
Na mesto zosadla noc a jeho tepny, v ktorých cirkuloval život, sa zapĺňali svetlom, rovnako ako krv napĺňala vystreté, unavené, trasúce sa i na volante položené ruky ľudí a ako v obehu duše cirkuluje vôľa žiť a vôľa prekonávať  zlo, prekonávať svoj vlastný úpadok, svoju vlastnú minulosť, i svoju vlastnú smrť, lebo čím by bola ľudská duša, keby v jej tepnách neprúdil život večný a milosrdenstvo. A mesto svietilo. Jeho žiara bola viditeľná celé stáročia, vynímala sa nad okolitými bukovými lesmi, nad kotlinou, v ktorej odpočívalo mesto uložené akoby si Boh nachvíľu niekde zložil kus svojej slávy a kus svojej krásy, až kým opäť nepríde na zem.
Nad doliny sa vzniesol sokol a aj on v tejto výške videl mesto rozprestreté, akoby opreté o palicu rieky vyvierajúcej zo Slovenského raja a aj oblaky vnímali svetlo tohto mesta, ktoré sa odrážalo na ich dlhých bielych telách na nebi. Číst zbytek příspěvku »