Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

24/03/2014

Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným. Číst zbytek příspěvku »


Duše lidská je nesmrtelná!

19/03/2014

PhDr. Radomír Malý

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. Číst zbytek příspěvku »


Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

17/02/2014

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. Číst zbytek příspěvku »


Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

10/02/2014

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“. Číst zbytek příspěvku »


Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)

03/02/2014

Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.

Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“. Číst zbytek příspěvku »


Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně

27/01/2014

Výchova katolíků dnes?!

Mohl byste se, prosím, krátce představit?

Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.

Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?

Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.

A byli jste zklamáni?

To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve. Číst zbytek příspěvku »


Bojové řády

02/01/2014

Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.

Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].

Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky. Číst zbytek příspěvku »