Kristus nad Lisabonom

Kristus Král nad Lisabonem

V čase, keď nad Európou prelietajú divé husi, v Portugalsku sú ešte vztýčené na celú žrď zástavy leta. Nad starými mestami zvonia kláštorné zvony a za dedinami zvonce ovčích stád. Nad Portugalskom s triumfálnymi mestami a pokorným vidiekom; nad Portugalskom s  mohutnými riekami Douro a Tajo; nad Portugalskom, ktoré kedysi tvorilo svetové impérium a ktorého jazyk je šiesty najpoužívanejší na svete – len dnes zostalo akoby na okraji Európy a o jeho hrdinoch a o jeho hlboko zakorenenom katolicizme je lepšie verejne nehovoriť.

Jedným z týchto zamlčiavaných hrdinov je dlhoročný predseda vlády António Salazar de Oliveira (1889-1970), ktorý na niekoľko desaťročí pozdvihol a stabilizoval krajinu a ako jeden z posledných rytierov Európy sa postavil za obranu katolíckej štátnosti. Napriek tomu, že si ho Portugalci zvolili roku 2007 v národnom hlasovaní za „najväčšieho Portugalca všetkých dôb“, médiá i učebnice ho označujú za najdlhšie vládnuceho „fašistického“ diktátora Európy. Tento postoj azda najlepšie vystihuje situácia v Lisabone, kde monumentálny most spájajúci hlavnú časť mesta so štvrťou Almada, premenovali z Mostu A. Salazara na Most 25. apríla – dňa, kedy v Portugalsku prebehla socialistická Karafiátová revolúcia.

Záměrná sprostota nebo nižší inteligence?

Pan profesor M. C. Putna se opět „vyznamenal“, tentokrát svým článkem „Svatý Václave, vyžeň fašisty!“, zveřejněný na Christnetu 27. 9. letošního roku. A je dobře, že tento článek vyšel. Snad málokterý jiný jeho příspěvek odhaluje buď autorovu nižší inteligenci, na níž nic nemění ani podivnými manévry získaný profesorský titul, nebo její účelové předstírání. Zároveň inkriminovaný artikul prozrazuje Putnovu chorobnou nadutost a nenávist ke všem, kteří mají kritický pohled na jeho „homosexuální křesťanství“.

Jsou to ode mne tvrdá a nespravedlivá slova? Nechť tedy každý nezaujatě posoudí následnou pasáž  dotyčného článku: „…..O dvacet let později je nacionalismus jednou z dobových mód a katolicismus v ultrakonzervativní verzi jeho ideologickou oporou. Vytvořila se široká, jen na první pohled nesourodá fronta: DOST jakožto politické hnutí i intelektuální trust nacionálních kruhů; Jana Bobošíková se svou vulgárně populistickou Suverenitou; Daniel Landa se svými muzikálovými mysticko-nacionálně-grálovými agitkami; „tradiční“ holohlaví náckové ze severních Čech; síť ultrakonzervativních náboženských organizací (Institut svatého Josefa, Hnutí pro život aj.) a na ně napojených agilních blogerů (ano, i to je důsledkem „demokratického“ potenciálu nových technologií: jeden recepční z hotelu v Českých Budějovicích, který nemá žádné vzdělání, ale jen dost času a energie, si založil internetovou „Katopedii“ jakožto protiklad „relativistické“ Wikipedie, a díky svému donašečství se stal postrachem mnoha katolických kněží); kulturní spolky a sdružení pěstující „přátelství se slovanskými národy, s Ruskem zvláště“; ochotní lokajové ve vrcholové politice, jako bývalý ministr školství Dobeš; někteří z nejbližších Klausových poradců; a na vrcholu všeho sám Klaus.“

Sobotní citát – I

Katolicismus této doby je všeobecně příliš zakřiknutý a ostýchavý. Říká se, že je opatrný. Ve skutečnosti je zbabělý.

Robert Mäder: Živ buď Ježíš Král

Vlci v ovčinci

Včera jsem na jedné pochybné ekumenické stránce na Facebooku zaregistroval odkaz na článek polského jezuity otce Jacka Prusaka Tradycjonaliści przeciwko, a Franciszek górą! (Nesouhlas tradicionalistů a Františkův úspěch). Zaujalo mne, že odkaz a následně i pracovní překlad článku tam předvedl liberální evangelický „duchovní,“ který si jej nemohl vynachválit. To mne samozřejmě varovalo, ovšem po přečtení článku musím říci, že žádné varování mne nemohlo připravit na ryzí antiteze katolické víry a zdravého rozumu, které jsem v článku našel…

Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví

Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.

Proč jsem katolík

G. K. Chesterton (1914)

Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.

S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: „Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody.

O účelovém románu

G. K. Chesterton (1914)

Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.

Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.

Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve.

Televize ve službách Ďábla

Nedávno jsem si pořídil televizi. Vlastně jsem ji ani moc nechtěl pořídit, ale byla mi nabídnuta slušná televize za nízkou cenu a přece jen zprávy přes televizi zní lépe, než sekající se živé sledování přes internet… Jsou dny, kdy ji téměř nezapnu, jsou dny, kdy ji sleduji poměrně dlouho – hlavně zprávy, naučné pořady a (ve chvílích odpočinku) detektivky. A dokonce i v omezeném zorném poli detektivek občas s úžasem sleduji, kam až dokáží autoři „moderních děl“ klesnout a jak odporné ideje se snaží vpašovat do myslí diváků.

Setkání v Bělči

Při nedělní mši byla obsazena i předsíň.

Uplynulý víkend jsem strávil v Bělči, kde proběhlo setkání přátel Institutu sv. Josefa, časopisu Te Deum a Kněžského bratrstva sv. Pia X. V tomto příspěvku bych si dovolil trochu o této akci poreferovat, nicméně zdržím se podrobnějších popisů přednášek: jednak je Institut sv. Josefa časem zveřejní, jednak jejich poměrně podrobné výtahy naleznete v konkurenčním popisu setkání z klávesnice Ney Brkičové. Tak proč to zdvojovat.

Setkání se letos uskutečnilo v Bělči v „areálu Jana Ámose Komenského“, který patří evangelíkům. Přiznám se, že jsem si tu zajímavou ironii řádně vychutnával…

Strana, co nemá s Katolickou církví nic společného

Thomas More

Čím dál častěji slýchávám od jistých lidovců jednu konkrétní frázi. Je poměrně stručná: „KDU-ČSL nemá s Katolickou církví nic společného.“ Nu, kdo chce kam, pomozme mu tam…

Nechápu, co si recitátoři slibují od tak směšného, hloupého a (stále ještě) lživého sloganu. Máloco je totiž jisté tak, že nekatolíky nepřitáhne (už protože takové pitomosti nikdo neuvěří), zatímco nejednoho katolíka spolehlivě odradí. Protože strana, která nemá s Katolickou církví nic společného, evidentně není pro katolíky.