Poznámky k neomylnosti kanonisací

Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.

V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.

Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob.

Ohledně papežské neomylnosti je nejdůležitější neomylnost dogmatická za jistých podmínek, jak byla definována I. vatikánským sněmem. Na druhé místo bych kladl jistotu o tom, že konstituce nějakého řádu jsou správnou a vhodnou cestou ke svatosti, a to, zda liturgické texty neobsahují nějaký omyl. Není bez zajímavosti, že tridentský koncil se omezil při pojednávání o mši svaté na to, že mešní kánon neobsahuje bludy a že nic neobsahuje, co by nevykazovalo svatost a zbožnost a nepovznášelo mysl obětujících k Bohu (Sess. 22, cpt. 4 a can. 6). Omyl v osobě světce, který by byl neprávem uctíván, je pak nejmenší závažnosti, neboť Bůh může vyslyšet naše prosby i bez jeho přímluvy. Ale stoupenci neomylnosti kanonisací právě argumentují tím, že v opačném případě by církev byla uvedena do omylu a tak se věřící nemohli spoléhat na její prohlášení. Dokonce i v případě, že ten, o jehož přímluvu prosíme, se nalézá v pekle, naše prosba, učiněná na základě na základě naší domněnky, že dotyčný je v nebi, pro kterou jsme nalezli dostatek důvodů, nemusí být marná, neboť Bůh ji vyslyší sám, bez něčí přímluvy, s ohledem na naši nezaviněnou neznalost.

Neomylné výroky papeže ex cathedra nejsou něčím, čím by se papež předtím pečlivě nezabýval. Nevymýšlí nějakou novou nauku, ale zkoumá, zda předmět dogmatu je alespoň implicitně obsažen v Božím zjevení, jehož prameny jsou Písmo svaté a apoštolská tradice. Neomylnost papeže přitom představuje Boží asistenci, že neupadne papež do omylu; nejde tedy o inspiraci, jak je tomu u lidských autorů knih Písma svatého. Papež zde z lidské stránky činí vše potřebné, aby vyhlašovanou nauku rozpoznal jako zjevenou a spoléhá na to, že bude uchráněn omylu, který by byl k veliké škodě celé církve, a proto ho Bůh před ním ochrání. Nelze to přirovnat k něčímu skoku z velké výšky, při kterém by opovážlivě spoléhal na Boží ochranu.

Kanonisace se jistě nemůže opírat o Boží zjevení, které bylo ukončeno smrtí posledního z apoštolů, a o apoštolskou tradici, neboť život kanonizovaného mnohdy začíná mnoho set let po Kristu. Neopírá se ani o nějaká soukromá zjevení, neboť těm, i když se jich může dostat papežům, nejsme povinni věřit.

Nemůže se s jistotou opírat ani o výsledky pečlivého a nezaujatého zkoumání učení a života budoucího světce, neboť není záruky, že někdo, kdo vzorně žil, nepodlehne při umírání pokušení ďábla a neodvrátí se od Boha. Kromě toho přes velkou pečlivost by mohlo dojít k tomu, že by nějaké pravdivé negativní svědectví bylo přehlédnuto nebo že by nebyl zkoumán nějaký písemný či ústní projev, jenž by byl závadný.

Kanonisace se nemůže beze zbytku opírat ani o údajné zázraky, které Bůh učinil na přímluvu kanonizovaného. K uznání takového zázraku je třeba dvojí: samotný fakt, že se jedná o smysly pozorovanou událost, která zjevně převyšuje síly přírody, a o to, že onen zázrak se stal na přímluvu budoucího světce. To druhé může však být sporné, neboť modlitby se konají často také i bez zmínky o onom světci, případně je vzýváno současně více světců. Kromě toho je otázka, zda z toho, že nějaký zázrak Bůh učiní na něčí přímluvu, vyplývá, že onen je v nebi. Někteří theologové mají za to, že můžeme o přímluvu prosit i duše v očistci, jakkoli ony samy potřebují našich modliteb. Vždy tyto duše se nalézají v posvěcující milosti a milují Boha, i když ještě nepožívají jeho blaženého vidění. Proč by tedy nemohli prosit Boha a ten vyslyšet jejich prosby? Je-li tomu tak, pak z vyslyšení prosby na něčí přímluvu ještě neplyne, že dotyčný je v nebi. Dále pak církev dnes vyžaduje ke kanonisaci dva zázraky (dříve více). Měl by přece stačit jeden, skýtá-li záruku svatosti toho, na jehož přímluvu Bůh vykonal zázrak. Důvodem zřejmě je možnost nějakého lidského omylu při zkoumání toho, zda se skutečně jedná o zázrak a zda se stal na přímluvu budoucího světce.

Morální jistota kanonisace vychází z důkladného zkoumání života a písemností budoucího světce. Ideální je pro ni formální kanonisační proces. Papež ani dnes nekanonizuje podle svého nápadu, kterým by obešel potřebná zkoumání, i když celý postup kanonisace se značně rozvolnil, čímž klesá pravděpodobnost správného rozhodnutí, a to i s ohledem na vývoj v theologii v důsledku II. vatikánského koncilu.

Není též důvod pro běžně zastávanou thesi, že beatifikace mohou být omylné, kdežto kanonisace nikoliv. Beatifikační proces není tak odlišný od kanonizačního procesu. Není též jasné, proč by mohl být omylný, když je potvrzen (alespoň jedním) zázrakem. Kromě toho povolením veřejné úcty beatifikovaného by bylo mnoho věřících na příslušném území, na které se vztahuje, uvedeno v omyl. Je to tak veliký rozdíl oproti tomu, když kanonisovaný je uctíván v celé církvi?

Kdyby kanonisace byly neomylné, pak by byly nezměnitelné. Přesto však Pavel VI. odstranil v roce 1965 z kalendáře Šimona z Tridentu, malého chlapce umučeného židy, a ten již od roku 2000 není uváděn v novém martyrologiu. Přitom se jedná o světce, kterého kanonisoval papež Sixtus V. (1585 – 1590). Podobně se stalo ohledně (jenom) blahoslaveného Andrýska z Rinnu, kterého beatifikoval Benedikt XIV. v roce 1755. Opět se jednalo o chlapce zabitého židy. V roce 1994 jeho kult zakázal Paul Rusch, biskup diecéze Innsbruck.

Uvedené argumenty proti neomylnosti kanonisací ovšem nevylučují, že Bůh chrání papeže před omylem, když ten za pomoci svých spolupracovníků lidsky učinil vše potřebné k tomu, aby se potvrdily heroické ctnosti kanonizovaného, katolicita jeho nauky i zázraky učiněné na jeho přímluvu. Jestliže se tak dnes mnohdy neděje, tedy že život, nauka a související zázraky jsou zkoumány ledabyle, případně na základě vadného chápání katolické nauky, představovala by kanonisace, pokud by měla být neomylná, opovážlivé spoléhání na to, že Bůh ji zabrání.

Michal Kretschmer

Poznámka redakce: Další zajímavé (a ještě kontroverznější) pohledy na kanonizace nabízí články na REX!ovi:

D. Grof: Blahořečení, svatořečení a neomylnost

P. Gleize: Santo subito: Je to problém?

Prof. Roberto de Mattei: „Kanonizace“: Rozhovor CFN s prof. de Matteiem

23 reakcí na Poznámky k neomylnosti kanonisací

  1. Václav napsal:

    Rok má jen 365 dní a světců a světic je bezpočet. Na každý den jich oficiálně připadá mnoho a ani tak se na všechny nedostane. To že je někdo dočasně nebo trvale nahrazen někým jiným ještě neznamená že je tím popřena jeho svatost. Nějaký čas nebyl v kalendáři například svatý Jiří a svatá Kateřina Alexandrijská. Tehdy se nám nepřátelé snažili namluvit že je to proto že nikdy neexistovali, že jsme to konečně pochopili a že je nesmíme uctívat a přijímat jejich jména. Což byla lež jako věž. Občas se o tom dají najít zmínky i dneska. Ti o kterých je řeč možná byli vyřazeni z kalendáře prostě proto aby neinspirovali k pogromům na židy. Nebo aby je nepoužíval jako záminku někdo kdo ani v Boha nevěří. V dobách svého mládí jsem si tak nějak myslel že čím starší světec tím lepší. Prostě osvědčená klasika. Postupem času jsem ale dospěl k názoru že si z té klasiky můžeme snadno udělat něco jako krásnou pohádku. Hrdiny kteří jsou mimo náš svět, někde daleko a na podstavci. Je velice prospěšné konfrontovat své hříchy a postoje s člověkem který je viditelně zakotvený v naší současnosti. Kdy se těžko hledají výmluvy proč nemůžeme být jako on. Třeba proto že jsme nechodili s Pánem Ježíšem když žil jako člověk mezi námi.
    V prvotní Církvi docházelo po staletí ke svatořečení obvykle hned po smrti. Provoláním lidu a vznikem kultu. Nejčastěji v souvislosti s mučednickou smrtí a zázraky v době života a potom na hrobě. Lidé se tam chodili modlit a když byli zázračně vyslyšeni tak z toho vyvozovali závěry. Poznávali strom po ovoci. Když se podíváme na seznam papežů tak v několika prvních stoletích jsou svatí všichni.
    Papežská neomylnost byla zatím použita jenom jednou. Při vyhlášení posledního dogmatu. Jinak ne. Všechen ten humbuk našich nepřátel nemá žádný reálný podklad.
    Na naše světce bychom neměli zapomínat. Měli bychom je uctívat a prosit o přímluvu jako to dělávali naši otcové. To že (jsme tak dobří že ) nepotřebujeme prostředníky je lákavá myšlenka ale strašně zlá a nebezpečná. Před časem jsem byl na cestách, v hodně daleké zemi a potkal jsem tam v kostele jednu velice prostou babičku. Jednou byla v Praze a největší dojem na ní udělalo Pražské Jezulátko a svatý Jan Nepomucký. Věděla přesně kam má jít. Od té doby se ke svatému Janovi denně modlí a vždycky jí vyslyšel.
    Obávám se že myšlenky tohoto článku přesahují rámec úvah Trident versus NOM ale mohly by někoho inspirovat k totálnímu popření Vítězné Církve. Před Tridentem i po něm.

    • Josef napsal:

      Vysloveně zakázat kult nějakého svatého a vyškrtnout ho z martyrologia chápu opravdu jako popření jeho svatosti a nebo jako opovážlivou snahu „odstranit “ nepohodlné svaté (umučen židy…). Není to jen pouhé vyškrtnutí z kalendáře. Tam opravdu všichni svatí být nemohou. Martyrologium je ale seznam všech svatých – i těch méně známých, co nejsou liturgicky slaveni.

      • Václav napsal:

        ………. odstranil v roce 1965 z kalendáře Šimona z Tridentu…….

      • Josef napsal:

        a ten již od roku 2000 není uváděn v novém martyrologiu…

  2. MichalD napsal:

    Tématu „odstraňování“ světců se týká také nedávný článek na tradice.net. Uvádí mj. seznam cca 180 světců (z toho 25 papežů), kteří byli z NOM kalendáře vypuštěni.

  3. kopretina napsal:

    Proti (neo)modernistům. (kteří se mohou jistě nacházet i v táboře tzv. „tradicionalistů“. :)

    1.
    nemůžeme ctít cultem duliae neexistující osobu. B-h sice může vyslyšet modlitbu skrze mýtus,ale „neexistující“ svatí by byli proti B-ží moudrosti. Johánek z Pomuku či Nepomuku:)

    2.
    Pokud je někdo svatořečen, je to pod neomylností. Hlavní autor. jeho svatost Benedikt XIV. U beatifikací je pouze vyšší ochrana Ducha Svatého (důvod: nezavazuje se celá církev. Ale může to být jinak)

    3.
    Disenty:
    Problémy – svatořečení schismatickým papežem.

    Místní úcta.
    (nic nezpochybňuji v obou případech – lex sv. Karel Veliký, císař)

    Problém. Jak přijímat svaté, kteří byli svatořečeni východní církví po rozkolu (když přesně nevíme, kdy vlastně rozkol nastal.) 1054(?) Mluvím o Rusi. A co sv. Feodosij Pečerský?

    Současná svatořečení papežů: jasná. Není co řešit.

    „Andrýsek“ (milovaný Habsburky) a nesmylně potlačovaný z politických důvodů, svatá Filomena zase z důvodů hyperkritiky, jsou v nebi a basta fidli. Konec. To už bychom mohli fakticky „vyřadit“ sv, Johánka z (ne)Pomuku.

  4. Michal Kretschmer napsal:

    Je rozdíl mezi úpravou liturgického kalendáře, kdy je památka některého svatého vypuštěna, příp. jiná místo ní zařazena, a mezi odmítáním ctíti někoho, kdo již byl blahořečen – jako jsou zmíněné případy oněch chlapců zavražděných židy. V této souvislosti poznamenávám, že martylogium není liturgický kalendář, ale seznam svatých.

    Ohledně svatořečení zejména mučedníků v prvotní církvi jsem nepsal, dělo se tak na úrovni místní církve (biskupem) a ne vyhlášením papežem.

  5. Berchmans napsal:

    Vazeny pane Kretschmere, argumentujete jako vzdy logicky, presto se nemohu zbavit dojmu, ze je zde cosi prehlizeno.

    Hlavni problem vidim v tomto: jak lze v tomto duchu interpretovat slova kanonizacni formule?

    Svaty otec pri ritu kanonizace rika toto:

    Ad honorem Sanctæ et Individuæ Trinitatis,
    ad exaltationem fidei catholicæ
    et vitæ christianæ incrementum,
    auctoritate Domini nostri Iesu Christi,
    beatorum Apostolorum Petri et Pauli ac Nostra,
    matura deliberatione præhabita et divina ope sæpius implorata,
    ac de plurimorum Fratrum Nostrorum consilio,
    Beatos N. et N.
    Sanctos esse decernimus et definimus,
    ac Sanctorum Catalogo adscribimus,
    statuentes eos in universa Ecclesia
    inter Sanctos pia devotione recoli debere.
    In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.
    R/. Amen.

    Cili:
    a) akterem je Svaty otec,
    b) dovolava se nejen sveho zraleho usudku, ale predevsim autority naseho Pana Jezise Krista a sv. apostolu Petra a Pavla,
    c) definuje a
    d) rozlisuje jako svate (coz je zalezitost viry) a
    e) zavazuje „universa Ecclesia“, tedy „ve veskere Cirkvi“.

    Vypada to jako neomylnost, zni to jako neomylnost, chova se to jako neomylnost… a neni to neomylnost?

    Pokud, jak pisete, „morální jistota kanonisace vychází z důkladného zkoumání života a písemností budoucího světce“, pak neni verohodnost kanonizace o nic vetsi, nez jistota jakehokoli lidskeho historickeho badani, tomu take Buh muze a nemusi zehnat, ale nikdy negarantuje jeho spravnost.

    Proc pak kanonizace existuje? Muzu byt (a jsem) mravne presvedcen o tom, ze takovy P. Frantisek Susil je v nebi. Jeho dila jsou naprosto ortodoxni a jeho zivotopis svedci o vyjimecnem stupni ctnosti. Co ma dle Vaseho vykladu kanonizace navic, krom toho, ze si to v druhem pripade mysli papez a v prvnim ja, bezvyznamny, hrisny a nevzdelany laik?

    Navic, pokud tomu je tak, nemohla by byt kanonizace vyhlasena auctoritate Domini nostri Jesu Christi. Jenze ona je.

    Navic by to znamenalo, ze Svaty otec ma pravo prohlasit, ze je nekdo v nebi, a to na zaklade pouheho zkoumani vnejsiho zivota (a zazraku, zde ale spravne uvadite, ze je obtizne dokazat, ze je zazrak vykonan prave na primluvu konkretniho svetce). To je ale ocividne nesmysl, Soudce, ktery prohleda hlubiny srdci, je Jediny, a sebepeclivejsi zkoumani vnejsiho zivota nemuze zarucit, ze byl dotycny prost vnitrnich hrichu, ze jeho zpovedi byly uprimne atd. Boccaccio ma na toto tema velmi drsnou povidku o pokrytci Ciappallettovi, ktery si falesnou zpovedi ziska povest svetce.

    Navic by se tim zpochybnily vsechny kanonizace, k nimz doslo predtim, nez zacaly fungovat kanonizacni procesy v dnesnim slova smyslu.

    Z toho vyplyva, ze kanonizace se nemohou odvozovat od lidskeho zkoumani.

    Dalsi vec se tyka tech vyskrtnutych svatych.
    Nevim, jakou formu ma to vyskrtnuti svetce, ale ani v tom bych nevidel problem. Predpokladam, ze jde o zakaz verejne ucty (coz pochopitelne neni veroucne ustanoveni, ale pouhe opatreni liturgicke kazne). Nicmene i kdyby slo o prohlaseni kanonizace za neplatnou, na veci to nic nemeni, jde tu o nezavinenou nevedomost, ktera neni hrichem, nevede k bludu ve vecech viry a mravu a proto ji neni treba opravovat. (Jak sam dokazujete, takovy omyl je bez sebemensi zavaznosti.) Chapu to jako podobny pripad, jako lidske omyly svatopisce v Pismu svatem. Pokud ani Pismo svate neni uchraneno lidskych chybicek v bezvyznamnych vecech a nic to nemeni na jeho neomylnosti, proc by podobnych veci mela byt uchranena kanonizace?

    • Jan - Pax napsal:

      Žádní svatí ve skutečnosti vyškrtnuti nebyli. Martyrologium jede dál.:) Na hyper-kritiku už dnes věřící kašlou. To bylo téma snad 60. let. Pouze lze zakázat pohoršlivé formy úcty.

      Pax

      Jan

      Dištanc:

      Svatá Filomeno, oroduj za nás.
      ….
      Jozefe Tiso, naša prvá hlavo, od zlolajných Čechov nespravedlivo odsúzený(toho typu, necituji přesně)…. (zákaz) – už po válce

    • Michal Kretschmer napsal:

      Vaše argumenty ohledně kanonisační formule je třeba brát vážně. Je třeba říci, že církev neomylně v té věci nerozhodla, zda kanonisace jsou neomylné, jako jsou jimi (za známých podmínek) papežem vyhlašovaná dogmata ani co to vlastně znamená (zda dotyčný je v nebi nebo také zda jeho život je příkladným životem heroických ctností). Opakuji proto, jak jsem uvedl v úvodu článku, že jde o můj názor.

      Z kanonisační formule vyplývá, že papež se odvolává na autoritu Ježíše, sv. Petra a Pavla a svou jako papeže, kterou uplatňuje po předchozí zralé úvaze, poradě s jinými a vzývání pomoci Boží. Nejslabším článkem toho je zřejmě ta „zralá úvaha“; která někdy u nových kanonisací chybí, nebo dokonce je deformována koncilními omyly a jejich důsledky. Ale pak ta by se mohla jevit jako zbytečná, když píšete „kanonizace se nemohou odvozovat od lidského zkoumaní“.

      Ještě poznámka: slovo „definimus“ lze překládat také slovem „určujeme“ či „stanovujeme“; podobně předchozí „decernimus“ jako „nařizujeme“, „usnášíme se“, „povolujeme“, „přisuzujeme“ či „rozhodujeme“ (možná někdo lépe znalý latiny mne opraví); nemusí se jednat o Vámi uváděné „rozlišujeme“. Výsledkem toho je zapsání do seznamu svatých s tím, že mají být zbožně uctíváni v celé církvi. Vzhledem k tomu, že se I. vatikánský sněm omezil na papežskou neomylnost ve věci víry a mravů, mám za to, že se zde jedná spíše o slavnostní liturgické usnesení nevyšší autority v církvi. Nabízí se ovšem otázka, zda taková autorita nemůže být zneužita, ale to je už jiné téma.

      Problém je, jak papež bez odkazu k nějaké tradici ví, že dotyčný je svatý, když se to neopírá o nějaké lidské zkoumání. Dostává se snad papeži nějakého soukromého zjevení?
      Mám proto za to, že jistota správnosti kanonisace světce je především morální ve stupni závislém na pečlivosti a správnosti zkoumání jeho života a učení ve světle víry. Jak píši v posledním odstavci, tak bych předpokládal Boží pomoc poté, co lidé při zkoumání onoho světce dle svých možností udělali vše potřebné; ne však v případech tomu odporujících.

      Kanonisace nelze paušálně zpochybňovat a to ani ty, které nebyly uzavřeny kanonisačním procesem. K jejich zpochybnění je třeba mít přesvědčivé důvody, což je případ Jana Pavla II. Otázka neomylnosti kanonisací má dopad na teorie sedevakantismu. Je-li totiž kanonisován někdo, jehož život nebyl svatý, pak ta kanonisace pouze může znamenat, že dotyčný je v nebi, nebo že ten, kdo podepsal kanonisační dekret, není papež, protože jednal omylně, ačkoliv by kanonisace řádným papežem měl být neomylná.

      Píšete, že zákaz veřejné úcty je pouze opatření liturgické kázně. Ale není jim pak i ustanovení v kanonisační formuli o tom, že světec má být uctíván v celé církvi? Neumožnuje to, že některé další (tedy i dnešní kanonisace) budou prohlášeny za neplatné?
      Vyškrtnutí světce není jen změna v liturgickém kalendáři týkající se závazných památek, ale implikuje zákaz veřejně vykonávat liturgické úkony vztahující se k vyškrtnutému světci. A opět otázka: Není takové vyškrtnutí zneužitím církevní autority, pokud dotyčný je skutečně svatý? A tedy jen něčím disciplinárním – což vede k otázce, zda takové nespravedlivé rozhodnutí je závazné.

      • Jan - Pax napsal:

        Duch Svatý je silnější. Když srovnáme procesy svatořečení z doby starověku, či středověku, ranného novověku a tak dále… kdy byly mnohdy „výzkumy“ před-vědecké:), ale se dbalo na zázraky a milosti Boží…. Takže byl Johánek z Pomuku, který zabránil zlému králi založit biskupství v Plzni a Jan z Nepomuku, mučedník pro zpovědní tajemství…. Ale přesto to byla jedna osoba. A skutečný, reálný hrdina. Uvědomme si, že podrýváním svatořečení ničíme ..VÍRU…i ZDRAVÝ ROZUM!!! Do Pidhirek cesta dlouhá, marná je touha!!!

        Pax

        Jan

      • MichalD napsal:

        ad Jan: zcela souhlasím s Vámi v tom, že podrýváním svatořečení ničíme víru. Nejjistější prostředek, jak „podrýt svatořečení“, je ho transformovat v něco jako státní vyznamenání. Když se Zlému nepodařilo kult svatých zničit přímým útokem přes protestanty, zkouší to dnes dokonalejšími metodami.

        Připomíná mi to, samozřejmě ve velmi volné analogii, metodu používanou tajnými službami v případě, když jim unikne nějaká velmi citlivá informace. Jak takový průšvih řeší? Vypustí do oběhu mračno podobných informací, které však obsahuje směsici pravd, polopravd a očividných nesmyslů. Výsledek je zaručený a dokonalý.

        Co vidíme při pohledu na současnou kanonizační praxi? Rozvolnění kanonizačního procesu ve formální rovině, laxnost v rovině praktické a pokud je to ještě málo, tak je po ruce dispens (od doby k zahájení procesu, od zázraků, …).

        Samozřejmě lze argumentovat do nekonečna tím, že v historii se praxe měnila a že čtyři nutné zázraky ani role advocatus diaboli nebyly žádnými dogmaty, nebo že papež má na dispens právo. Výše zmíněné však nelze posuzovat izolovaně, toto vše působí současně a navíc v souběhu s historicky nebývalou kadencí svatořečení. K tomu ještě některé tradičně ctěné svaté prohlásíme za „legendární“ s pochybnou historicitou, desítky jich vyřadíme z liturgického kalendáře, na některé obzvlášť nepohodlné „zapomeneme“ i v martyrologiu, relikvie pak rozdáváme jako suvenýry pohanům (viz zde). Nevneslo toto vše už samo o sobě pochybnost do kultu a posun v chápání kanonizace jako takové? A pokud vneslo (což lze bohužel těžko vyvrátit), není právě toto tím „podrytím svatořečení“?

      • Jan - Pax napsal:

        Asi mi poněkud nerozumíte. Já stále tvrdím, že Duch Svatý je silnější a ani kanonizace nemohou mít tak vratký podklad, aby byly zpochybňovány. Je to příliš křehká věc. Já viděl kdysi, když jsem byl v ŘImě, na hrobě sv.. Jana XXIII položené nádherné květiny . „Usměvavého“ papeže, který se modlil tři svaté Růžence denně, lidi milovali a milují. Sentire cum ecclesia!!!

        Pax

        Jan

    • :) napsal:

      Ohledně Písma sv. zastáváte modernismu blízké teze (pravda, zastávali je, svého času, i někteří katolíci). Písmo sv. je prosto jakéhokoliv omylu. Viz třeba Žákovu dogmatiku (1. díl) pro bližší vysvětlení a vyvrácení opačných tezí. K dispozici třeba na librinostri.catholica.cz

      • Berchmans napsal:

        A. Pokud jde o inspiraci Písma sv.,
        měl jsem na mysli případy, kdy svatopisec mluví o jevech přírodních sicut communis sermo per ea ferebat tempora, v tom smyslu, v jakém Col ve své knize Biblická inspirace cituje Van Noorta: „Nebylo vůbec potřeba inspirací svatopisce poučiti o světských věcech přírodních, dějinných a literárních, o nichž se nějak zmiňovali. Mohli o nich smýšleti stejně nedokonale, ba i mylně, jako jejich ostatní vrstevníci, jen když byli při tom, co podávají v Písmě sv., ochráněni od formálně nesprávného úsudku.“ (str. 66).

        Tím jsem měl na mysli pasáže typu 3 Král 7,23 (kde je implicitně uvedena pouze přibližná, lidským názorům své doby odpovídající hodnota Ludolfova čísla, která byla pozdějším vývojem matematiky zpřesněna) nebo Lv 11,29 (kde se opět podle lidového názoru doby počítají lasičky a krysy k plazům) atd. Svatopisec se zde řídí lidovým názorem své doby a podává z oboru přírodních vět jen kusé a nedokonalé informace. To však není na újmu neomylnosti Písma svatého, protože Písmo nemá v úmyslu o těchto věcech poučovat (a omyl tedy není na straně Písma, ale u exegety, který v Písmu podobné informace hledá).

        A podobně je to i s kanonizacemi, kde také může dojít k tomu, že se v kanonizačním procesu objeví kusé a nedokonalé informace v tom, co nesouvisí s podstatou věci (tj. rozhodnutí o tom, zda dotyčný člověk je nebo není svatý), ty pak mohou být pozdějším bádáním upřesněny či vyvráceny, aniž by to něco měnilo na neomylnosti kanonizace. (To platí třeba o diskuse o zachovaném jazyku / mozku sv. Jana Nepomuckého – nejde o formálně nesprávný úsudek a na podstatu věci to nemá žádný vliv.)

        Uznávám, že pojmy „omyl“ a „chyba“, které jsem použil, jsou nevhodné a zavádějící a mohly by vést k modernistické interpretaci toho, co jsem napsal (ač to tak nebylo míněno). Tuto formulaci tedy odvolávám, omlouvám se za ni a děkuji Vám za opravu. „Corripiet me justus in misericordia, et increpabit me…“

        B. Pokud jde o „vyškrtnuté světce“,
        pátral jsem trochu na internetu po způsobu, jakým byli „vyškrtnuti“ Šimon Tridentský a Andrýsek z Rinnu, oficiální text toho zákazu jsem nikde nenašel, zdá se však, že šlo skutečně nikoli o odvolání kanonizace, ale jen o zákaz veřejné úcty (v italských pramenech se používá pojem soppressione del culto).

        Jinak řečeno, Pavel VI., pokud to správně chápu, nevyhlásil (podle mého názoru tedy pod neomylností), že by Šimon Tridentský nebyl svatý, pouze bez neomylnosti a svou vlastní lidskou autoritou z určitého pro tuto úvahu irelevantního důvodu nařídil, aby k tomuto světci nebyly konány úkony veřejné úcty.

        Svatý otec Pavel VI. tedy nepopřel, pokud to správně chápu, první, věroučnou část kanonizační formule („Sanctos esse decernimus et definimus“) a neprohlásil ji za neplatnou, ale pouze omezil druhou, liturgickou („ac Sanctorum Catalogo adscribimus, statuentes eos in universa Ecclesia inter Sanctos pia devotione recoli debere“), na kterou se, jak píšete, neomylnost nemůže vztahovat (protože není definicí a protože se netýká víry ani mravů). Neomylnost kanonizace by tím tedy nebyla nijak zpochybněna.

        (Ani vyřazení z martyrologia navíc neznamená, že dotyčný není svatý, protože martyrologium si nečiní a dost dobře nemůže činit nárok zahrnovat všechny svaté. Je mnoho těch, jejichž svatost zná jen Bůh..)

        Pokud jde o závaznost takového rozhodnutí, existuje sice obecná mravní povinnost ctít svaté, ale nejsou přece nikterak přikázány konkrétní úkony veřejné úcty ke konkrétnímu světci. Jejich zanedbání není hříchem – dost dobře být nemůže, protože svatých v martyrologiu je příliš mnoho a není dost dobře možné, aby byla veřejná úcta prokazována jednotlivě všem a od každého -, hříchem tedy není ani příkaz k tomuto zanedbání.

        Ale to je, zdůrazňuji, pouze hypotéza, správné chápání tohoto pojmu může přinést až analýza způsobu, jakým bylo ono „vyškrtnutí“ učiněno.

        Můžeme se tedy bavit o vhodnosti / nevhodnosti tohoto opatření, na rozdíl od kanonizace to však očividně není prohlášení ve věcech víry a mravů a tudíž není pod neomylností.

  6. Michal napsal:

    Dva zázraky vyžadované pro kanonizaci oproti jednomu pro beatifikaci jsou zřejmě z důvodu menší pravděpodobnosti omylu, který podle argumentace uvedené v článku nelze zcela vyloučit. Jako příklad lze uvést tři zázraky použité při kanonizaci Jana Nepomuckého, z nichž by dnes byl uznán nejspíš jen jeden. Jedním ze zázraků bylo zachování jazyka, ten byl ale nedávno rozpoznán jako mumifikovaný pozůstatek mozkové tkáně; jsou známy podobné případy. Ze dvou případů uzdravení či zachování života by při použití dnešních kritérií byl uznán za zázračný asi jeden.
    Ve spojení s ostatními kritérii jde v beatifikaci/kanonizaci o dosažení praktické míry jistoty, ne absolutní jistoty. Problematika je do jisté míry analogická k nedávné rozsáhlé diskuzi o praktické či absolutní jistotě, zda určitá procedura nemůže mít za následek potrat.
    Po zjednodušení procesu beatifikace/kanonizace je míra jistoty o něco nižší – něco za něco.

  7. Michal napsal:

    Dotaz k nepřímo souvisejícímu tématu: Věta „Boží bytí lze dokázat pomocí kauzálního (příčinného) úsudku“ je v http://www.vendee.cz/texty/dogmata.html zařazena do kategorie SENTENTIAE FIDEI PROXIMAE, tedy Věta víře blízká, což je kategorie s nižším stupněm závaznosti než De fide. Nejednou jsem viděl vyjádření, že jde o dogma, a tedy v podstatě mimo diskuzi. K jednotlivým kategoriím dogmat existují různé výklady v rozmezí od https://www.signaly.cz/diskuzni-spolecenstvi-aky-je-tvoj-vztah-k-/prispevek/451846 do http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=1247 . Pořadí jednotlivých stupňů závaznosti se také občas liší.
    Je kategorie věty o poznatelnosti Boha rozumem na Vendee správná vzhledem ke konstituci Dei Fillius I.VK?

    • jjstodola napsal:

      Dogmatem (de fide) o Bohu jednom je „1. Bůh, náš Stvořitel a Pán, může být poznán s jistotou z věcí stvořených přirozeným světlem rozumu.“ To bylo vyhlášeno I. vatikánským koncilem. Že se jedná o tzv. kosmologický důkaz, je pak pouze sententia fidei proxima.

  8. Roberto de Mattei (odkazuji na článek v lumendelumine o kanonizaci Jana XXIII.), církevní historik par excelence, poukazuje na to, že teologové nikdy nebyli zajedno v tom, jestli kanonizace jsou neomylné či nikoliv, podotýkám, že se jednalo o teology z doby dávno předkoncilní, pravověrné.
    Mám na to svůj názor. Formulace Benedikta XIV. k tomuto problému vykazují sice závaznost pro celou Církev, ale závaznost k čemu? K víře, že dotyčný je zaručeně v nebi nebo k víře, že jeho život byl opravdu příkladný a vykazuje heroické ctnosti? Mattei správně argumentuje, že pokud by bylo závazné to druhé, tak nenachází např. žádné hrdinské ctnosti v pontifikátu Jana XXIII., nevidí tam nic přínosného pro Církev, spíš naopak. Jistěže Jan XXIII. může být v nebi, ale kanonizovat ho kvůli II. vat. koncilu a klást toto jako hlavní „hrdinskou ctnost“ a přínos jeho pontifikátu, to tedy pardon, toto podle mne pod neomylnost rozhodně nespadá, když objektivně vidíme a zdravým rozumem analyzujeme důsledky DVK. Navíc když papež František dispensoval od předpisu kanonického práva a svatořečil Jana XXIII. bez požadovaného druhého zázraku, pak jde o věc více než spornou. Samozřejmě papež má právo takový dispens dát, ale nikoli z toho důvodu, jaký uvedl: svolání DVK. Dispensace od požadovaných zázraků se udílely v minulosti z opravdu závažných důvodů, např. mučednické smrti, hrdinského snášení těžké nemoci atd., ale pouze kvůli svolání DVK – uf, to je přece jen silné kafe!
    Osobně si myslím, že i mylné nebo záměrně účelové kanonizace jsou spolehlivé v tom, že dotyčná osoba je v nebi a není v pekle, tady jsem přesvědčen, že Duch Svatý přece jen Církev chrání, aby nekanonizovala někoho, kdo byl navěky zavržen. I kdyby ještě byl v očistci, tak odtud stejně nakonec přijde dřív či později do nebe. Církev mne ale nezavazuje k tomu, abych považoval příslušnou kanonizaci za vhodnou a akceptoval tzv. heroické ctnosti tam, kde je objektivně nevidím. A u Jana XXIII. souhlasím plně s Matteim, že jeho působení jakožto papeže bylo Církvi více ke škodě než k užitku, i když nepopírám jeho osobní zbožnost a svatý život, díky čemuž mohl dosáhnout – a věřím, že také dosáhl – věčné spásy.

    • Jan - Pax napsal:

      Já je nalezám. Roncalli za války zachránil spoustu lidí.

      http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/5519-velky-papez-pius-xii-zachrance-zidu-o-krok-blize-blahoreceni.aspx

      To je Váš článek.

      Pax et bonum

      Jan

      • Jan - Pax napsal:

        Omlouvám se. Překlep. Toto je o jeho svatosti Piu XII. Ale „felix culpa:)“

        cit.
        Internuncius Roncalli (pozdější papež bl. Jan XXIII.) zlomil počáteční odpor turecké vlády k přijetí lodí s uprchlými židovskými dětmi.

        jinde (nevím zda vy, Kubín, nebo někdo jiný:)
        „nejde jen o papeže, ale i o papežské nuncie (např. budoucí papež Jan XXIII Roncalli v Bulharsku) se podařilo zachránit 850 000 až 1 milion Židů“

        Jana XXIII musí považovat za hrdinu i ateista, pokud má mozek a srdce.

        Pax

        Jan

      • Michal Kretschmer napsal:

        To, že někdo udělal něco vynikajícího, velmi dobrého, nasadil při nějaké příležitosti život atd., je jen jedna (positivní část) toho, proč by mohl či měl být svatořečen. Druhá podstatná část je nepřítomnost hříchů.

        Argumentovat jenom odkazy na to dobré, co dotyčný učinil, k svatosti nestačí. (Obráceně také ne – pokřtěné miminko je sice bez hříchu, ale o jeho svatosti lze hovořit jen v poněkud jiném smyslu). Obojí je k svatosti třeba.

%d bloggers like this: