Jaro

Dnešní báseň napsala Anna Moravčíková.

Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu

Francisco Goya, Blázinec, 1812-14

Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis).

Poznání – postižení – umění. I.3.2 Námitky

Francisco Goya, Dvůr blázince, 1794

To, že je počátkem lidského poznání poznání smyslové, popírá teorie o vrozených idejích a jiné formy idealismu. Jednou z variant je kupříkladu Platónova teorie anamnese a Descartesovo pojetí vrozených idejí.

Platónova teorie anamnese vyplývá z jeho učení o preexistenci duše. Ve svém dialogu Faidros[1]  přirovnává Platón duši k vozu taženému dvěma okřídlenými koni a řízenému vozatajem. Vozataj je metafora pro rozum a vůli, které řídí dobrého a špatného koně – dobré a špatné žádosti.

Poznání – postižení – umění. I.3.1 Umělecké dílo jako smyslový výraz krásy

Albrecht Dürer, Melancholie, 1514

Lidské poznání začíná u smyslů, smyslové představy jsou základem pro tvorbu pojmů. [1] Tedy i vnímání krásy začíná u člověka u smyslů a představ, z nichž rozum abstrahuje. Rozlišujeme krásu fyzickou a duchovní[2] podle toho, jakému typu jsoucen (hmotné – nehmotné) krása náleží. Umění pak zprostředkovává fyzickou i duchovní krásu člověku přístupným způsobem – je smyslovým médiem krásy. [3]

Protože u člověka je rozumové poznání závislé na smyslech a doprovázené smyslovými představami, na jejichž základě vzniká, participují při vnímání krásy smyslových předmětů i vnější a vnitřní smysly, a to ty, které jsou nejvíce poznávací – tedy zrak, sluch a představivost. Svatý Tomáš hovoří přímo o zalíbení smyslů: „Tedy krásno spočívá v náležité úměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné jako jim podobné, protože i smysl i každá poznávací schopnost je jakýsi rozum.“ [4]

První sníh

V první adventní neděli Vám opět přinášíme básně manželů Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové, ve kterých znovu pozorujeme tematickou spřízněnost  jejich tvorby a výjimečný cit pro zachycení kouzla krajiny a ročních období. Je zajímavé sledovat kontrast v atmosféře obou básní, zvláště při vědomí, že to byla Suzanne, kdo si na ostré zimy v Čechách  špatně zvykal a snášel je s melancholií a zármutkem. Naopak Bohuslav Reynek byl na drsné přírodní podmínky zimní Vysočiny zvyklý a nepředstavovaly pro něj žádnou mimořádnou změnu.

Maličkosti

Francouzský básník Francis Jammes je důkazem toho, že dobrá a upřímná báseň nemusí oplývat složitými metaforami a komplikovanou stavbou, aby dokázala vyjádřit jemný půvab Božích darů a stvoření.

Vyhnanství

V moderním pojetí křesťanství chybí jedna velmi podstatná součást autentického následování Pána Ježíše Krista: vítání zocelujícího utrpení, osamělosti a oprávněného pocitu vyhnanství a neútulnosti v tomto světě. I nevěřící, jsou-li vnímaví a neutěsňují-li své srdce a zrak před skutečností, poznávají, že se nacházejí v slzavém údolí, na které není žádné spolehnutí a nepanuje v něm žádný řád, který by člověka ochránil. Narozdíl od nich máme milost vědomí, že existuje opravdový domov, zcela odlišný od líhně neřestí a pýchy, která nás obklopuje. Proto se chopme střežení své spásy a opovhování léčkami tohoto světa. Básně napsal Giuseppe Ungaretti.

Poezie

Užijeme-li na poezii nejčastěji užívaná kritéria třídění (materiál, smysl, na který se obrací, časoprostorové dimenze, stupeň zobrazení), zjistíme, že materiálem k tvorbě poezie je přirozený lidský jazyk, smysl, na který se poezie obrací, je sluch (čtení je převod vizuálních znaků do znaků auditivních), jde o umění výrazně časové (mluvená řeč plyne v čase) a míra zobrazení je vysoká (prostřednictvím slov je možné velmi subtilně reprezentovat nejen předměty vnějšího světa, ale i hnutí lidského nitra a abstraktní ideje). Co je však pro poezii nejtypičtější, je právě materiál, který užívá – lidský jazyk. Proto můžeme poezii definovat jako druh umění, které užívá k zobrazení lidský jazyk, jde tedy o umění slovesné.

Panna Maria, neobydlené příbytky, květiny a krásné věci

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč lidé ve chvílích úzkosti, prázdnoty a uštvání sebou samými vyhledávají rozptýlení spíše ve věcech záporných a škodlivých, než zdravých a užitečných? Je jisté, že málokdo řeší své existenciální chmury tím, že je prostě nechá působit, odevzdaně je snáší, aniž by musel vyvíjet nějakou horečnatou aktivitu pro rozptýlení. Podnět k úvaze na toto téma spatřuji v evangelijním podobenství o neobydleném příbytku uvnitř lidské duše:

Kraj lásky

Lidé si ve chvílích bezradnosti a životní prázdnoty vypomáhají mnoha slovy a širokými výklady o sobě a světu. Někdy totiž obsáhlé řeči a zdánlivě hluboké myšlenky slouží jen k uspokojení ctižádosti a touhy působit dobře na druhé lidi, případně k přehlušení vědomí vlastní marnosti. Dokonce i tehdy, jsou-li námětem hovoru duchovní věci. Jan Zahradníček si v básních ze sbírek Návrat a Rouška Veroničina dobře uvědomuje, že hovoru není třeba tolik jako naslouchání. Autorkou fotografie je Marika Pečená.