Lidé si ve chvílích bezradnosti a životní prázdnoty vypomáhají mnoha slovy a širokými výklady o sobě a světu. Někdy totiž obsáhlé řeči a zdánlivě hluboké myšlenky slouží jen k uspokojení ctižádosti a touhy působit dobře na druhé lidi, případně k přehlušení vědomí vlastní marnosti. Dokonce i tehdy, jsou-li námětem hovoru duchovní věci. Jan Zahradníček si v básních ze sbírek Návrat a Rouška Veroničina dobře uvědomuje, že hovoru není třeba tolik jako naslouchání. Autorkou fotografie je Marika Pečená.
Osamění
Kdybych neměl své bolesti a Boha
kam bych se poděl se svým životem
má zranění jsou hluboká a mnohá
a na svou bolest často hřešil jsem
*
Teď přítel oheň bdí a ohřívá mé chvíle
když od večera k večeru jsem sám
když svého Boha jen jak dítě zabloudilé
svým teplem zahřeji a v krvi kolébám
*
Co bych si počal v tomto osiřelém světě
kdyby můj Bůh se nepřeléval do mé bolesti
co by si počal Bůh beze mne bez dítěte
zde na světě kde žít je žíti bez štěstí
Krajina dětství za deště
V zeleném svitu lijáku
husy stojí s krky modloslužebně pozdviženými
k dávno očekávanému dešti
*
Zas travou voní hromu hlas
a také bezzubá ústa rosniček
si pochvalují
že věštila dobře…
*
Zde od jitra do soumraku
bývalo dále než od narození do smrti
a všechny věci se vynořovaly a zase potápěly
do matečného louhu prvosti
jak krystaly
neskonalou zářivostí planoucí –
*
Potom však se začalo prázdnit
v tvém srdci
mezi stromy a mezi lidmi
a kde ses těšil z klikaté stezky
i z potoků krajánků, co neměly nachvat
dnes v domě života
mezi protilehlými dveřmi narození a smrti
po chodbách rovných spěch a spěch…
*
Teď ale prší
na všechny mé chvíle dobré
na všechny mé chvíle zlé
dolíky v písku přetekly časem ztraceným
a kapky v stříbrných pantoflíčkách
mne doprovázejí na cestách bez kroků
mne přemlouvají hlasem svým beze slov
abych s nimi odešel
k bosým časům
ke snídani s anděly
a k pampeliškám, které se zapomněly zavřít
čekajíce s rozkvetlými jabloněmi
i s housátky v trávě velikonoční
na můj poslední návrat…
*
Ještě chvilku, má hvězdo
jejíž světlo se změnilo v lásku
ještě chvilku, než po lávce přejdu
nad potokem, do něhož listopad světa
smetl trosky červenců starodávných –
proud blažené vzájemnosti
probíhající od srdce k srdci
Úžasné! Díky za výběr. :-)
„…věštila dobře…“?
Díky Pavle a díky Hamishi – překlep.