Poznání – postižení – umění. I.3.2 Námitky

Francisco Goya, Dvůr blázince, 1794

Francisco Goya, Dvůr blázince, 1794

To, že je počátkem lidského poznání poznání smyslové, popírá teorie o vrozených idejích a jiné formy idealismu. Jednou z variant je kupříkladu Platónova teorie anamnese a Descartesovo pojetí vrozených idejí.

Platónova teorie anamnese vyplývá z jeho učení o preexistenci duše. Ve svém dialogu Faidros[1]  přirovnává Platón duši k vozu taženému dvěma okřídlenými koni a řízenému vozatajem. Vozataj je metafora pro rozum a vůli, které řídí dobrého a špatného koně – dobré a špatné žádosti. Jelikož je duše věčná a nesmrtelná, existuje v jakémsi duchovním světě, kde se čas od času sytí pohledem na věčné a dokonalé ideje. Když však se nechává strhnout špatným koněm – podléhá špatným žádostem, ztrácí duše křídla a upadá do hmotného světa, kde panuje změna a zánik. V tomto světě přijímá tělo, které pro ni znamená vězení. Duše, která na „hostině“ v říši idejí spatřila nejvíce, přijímá v pozemském světě úlohu filosofa, ta, co viděla o něco méně, úlohu krále atd. Nejníže stojí  duše sofisty a demagoga. Podle Platóna celý proces poznání není nic jiného než rozpomínání duše na svět idejí, ve kterém se před svým pádem pohybovala. Filosof, který se zříká pozemských radostí i starostí a zabývá se poznáním, tj. vzpomínáním na věčné ideje, je nejblíže tomu, aby byl opět pozván na „hostinu“. Tato koncepce duše má zvláštní důsledek pro Platónovu pedagogiku.[2] Dá se říct, že Platón je přísný racionalista, positivismus je u něj nepřípustný. Smysly nás klamou, ale duše, která kdysi patřila na pravdu, může být systematickým vedením dovedena k tomu, aby si pravdu znovu vybavila. Učení je tedy metoda rozpomínání, nikoliv sběr informací.

Descartesovo pojetí vrozených idejí je důsledek jeho metodické skepse.[3] Descartes dělí ideje na vrozené a ty, které si vytváříme sami. Podle Descarta tyto myslí vytvořené ideje jsou pouze zdánlivě vyvolány předměty, které působí na smysly, smyslové předměty dávají pouze příležitost mysli k tomu, aby je vytvořila.

Platónovo pojetí idejí je třeba odmítnout pro potíže, které představuje reálná existence idejí stojících mimo věci. Idea  totiž působí podobnost jednotlivých materiálních věcí mezi sebou, totiž těch, které na ní participují. Tím je však vyžadována další idea, která působí podobnost ideje první a jednotlivých věcí a tak ad infinitum. Nebezpečí nekonečného regresu, který teorii samostatně jsoucích idejí diskvalifikuje, si byl vědom i Platón ve svém dialogu Parmenides a k odmítnutí platónského pojetí idejí této námitky užil Aristoteles. V Parmenidovi Platón píše:

Tyto vidy [eidos, ideje, pozn. J. S.] stojí jakožto vzory ve své plnosti, ostatní věci se jim však podobají a jsou jejich napodobeninami, a ona účast těch ostatních věcí na videch není nic jiného, než že jsou jim připodobňovány.

Jestliže se tedy něco, řekl, podobá vidu, je pak možné, aby se vid tomu, co je připodobňováno, pokud je mu připodobňováno, nepodobal? Anebo je možné, aby se podobné podobalo nikoliv podobnému?

Není.

Zda však není naprosto nutné, aby podobné a to, co se mu podobá, měly účast na jednom a témž vidu?

Nutně.

To pak, na čem musí mít podobné věci účast, aby byly podobné, není to sám vid?

Ovšemže ano.

Není tedy možné, aby se něco podobalo vidu ani vid něčemu jinému; jinak by se vedle vidu objevil další, a pokud by tento byl něčím podobný, opět jiný a nikdy se nepřestane objevovat nový vid, jestliže se vid podobá tomu, co se na něm účastní.[4]

Descartes se dostává do problému s vysvětlením, jak vznikají ideje věcí, které působí na naše smysly. Podle něj jsou pouhým produktem mysli, ve skutečnosti hmotné věci nemohou na mysl působit. To, že jsou ideje adekvátní věcem je zaručeno jen tím, že Bůh člověka neklame. Leibnitz pak vysvětluje součinnost hmotného s duchovním Bohem předem určenou harmonií, kdy tělesné a duchovní na sebe nepůsobí, ale probíhá paralelně takovým způsobem, že se jeví, jako by na sebe působily. Takovéto krkolomné vysvětlení věcí, které lze vysvětlit bezrozporně mnohem jednodušším způsobem (odkazem na hmotné a nehmotné principy v hmotném světě, hmotnými principy jsou hmota a energie, nehmotným principem je informace), se diskvalifikuje samo.

Proti uměleckému dílu jako smyslovému výrazu krásy se namítá, že krása je nehmotná vlastnost poznatelná rozumem, není ji tedy možné vyjádřit smyslovými prostředky.

K tomu se musí říct, že lidské rozumové poznání je závislé na smyslech – není nic v rozumu, co předtím nebylo ve smyslech. Tedy i krása jako nehmotná hodnota vstupuje do rozumu skrze smysly a smyslové předměty.  Nehmotnou formu věci, která činí i hmotné předměty tím, čím jsou, poznáváme rozumem tak, že abstrahujeme od smyslových představ. Tím se do rozumu dostává i krása, která se vztahuje k formě věci. 

Josef Pospíšil tvrdí, že smyslový výraz krásy je cílem umění:

Krásu ideální poznáváme rozumově, pokud zde člověku možno, samu v sobě, bez pomoci smyslů, na př. krásu duše lidské, ctnosti čistoty, spravedlnosti, lásky k vlasti atd.

Krása smyslná jest ovšem i rovněž jen rozumu přístupna, s tím však rozdílem, že rozum ji ze smyslných jejích zjevů postřehuje, na př. krásu sousoší Laokoonova.

Co do přednosti obojí této krásy vyniká krása ideální nade krásu smyslnou právě tak, jak idea, myšlénka nade smyslnosť se povznáší.

Obojí tato krása, ideální a smyslná, jest v jednotný celek sloučena v člověku, který skládaje se z duše a těla do obojí říše ideální a smyslné zároveň náleží. A toto sloučení obojí říše v člověku jest tak těsné, že tělo duší jest úplně proniknuto, provanuto – zduševněno. Duše jsouc životním principem těla lidského sděluje mu život svůj, tak že v něm jako v nějakém zrcadle nejen sebe samu, nýbrž i své činnosti zobrazuje. Proto jest duše v těle takořka ztělesněna.

Ideální krása duše dosahuje v těle smyslného jevu svého, což nejen o podstatné, nýbrž i o dobyté kráse platí.

A v tomto smyslném lesku duševní krásy záleží úplná a dokonalá zevnější krása lidská. Člověk jest jen tenkráte zevně krásným, když ve vnější tělesné, lepé postavě či způsobě zároveň krásná duše se jeví. Pouhá vnější krása tělesná nepostačuje.

[…] [Ú]kolem [krásného umění] jest krásu ideální přiměřenými smyslnými tvary znázorniti.[5]


[1] Platón, Phaed.

[2] Platón, Meno

[3] DESCARTES, R. Rozprava o metodě. Praha, 1992.

[4] Platón, Parm. 132d1-133a6

[5] POSPÍŠIL, J. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského. Sv. 1. 1. vyd.  Brno, 1883. Krása, s. 391-409.


Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: